V Českém olympijském výboru nemají co na práci. Namísto toho, aby jeho činovníci všemi způsoby podpořili masový sport, zejména dětí, z nichž mohou vyrůst budoucí šampioni, přicházejí s návrhem na nové pojetí české státní hymny. Důvod, jak ho prezentoval předseda ČOV Jiří Kejval? Hymna má být vlastenečtější, bojovnější, aby více motivovala (sportovce). Právě sportovci jsou dle jeho mínění těmi, kdož nejčastěji, na stadionech, slýchají státní hymnu, proto právě od nich přichází překvapující iniciativa…
Toto může vypustit jen ten, kdo nezná pestrost života naší česko-moravsko-slezské společnosti. Kolikrát jsem hymnu slyšela jen za posledních několik týdnů: na inauguraci prezidenta, na každé pietní akci, kterou pořádají například ČSBS, ČsOL, politické strany. Na každém slavnostním shromáždění, kterých je dost a dost. Na každé promoci. Tvrzení, že ji slýchají ponejvíce sportovci, odhaluje, jak je tato komunita uzavřena do své vlastní bubliny.
Jsou-li snahy o novou »překudrlinkovanou« instrumentaci někdejší Škroupovy a Tylovy písně Kde domov můj vedeny délkou, která prý je nedostatečná, neb je o šest sekund (!) kratší než limit pro hymny hrané na sportovních utkáních, považuji to za pitomost. Probůh, hymna přece vzniká za nějakých okolností a každá je jinak dlouhá. Chtějí-li si naši sportovci a sportovkyně vychutnat tóny hymny delší čas, nechť vítězí častěji a pak budeme spokojeni všichni.
Naší tradici neodpovídají ani Kejvalovy představy, že by se mohla hymna hrát každý den před začátkem školního vyučování. Takto to asi funguje v USA, možná i v některých jiných státech, ale má to smysl? Je snad tamní mládež lepší? Hymna je tak specifickou písní, že nesmí být vystavena každodennímu omílání, tedy devalvaci.
A pak je tu okolnost nejzásadnější. Historie naší hymny je mimořádná. Umělou píseň z divadelní hry si lidé sami vyvolili za píseň milovanou. Zpívali ji v 19. století na protihabsburských demonstracích, kdy muži spontánně smekali klobouky a lidé povstávali. S touto písní šli bojovníci za lepší příští svého národa na zteč. Čs. legionáři pohřbívali své mrtvé druhy zpívajíce Kde domov můj. Ta píseň se podílela na zrodu Československé republiky. Zpívali ji naši předci v přetěžkých dnech mnichovské zrady. A naši nejstatečnější nastupovali s touto písní na rtech do bojů proti německým okupantů. Zanotovali ji v posledních sekundách svého života, když jim katani nasazovali oprávku. Když šli pod gilotinu… Takovou píseň musíme opatrovat jako nejcennější klenot! Proto vzkaz všem, kteří, možná v dobrém, usilují o změnu: s hymnou nelze hazardovat. Jinak mají pravdu ti, kdož hovoří když ne o vlastizradě, tak o zločinu.
Jen jediné pozitivum má diskuse, již započal ČOV. Lidé zjišťují, že hymně »něco« chybí, její druhá, slovenská část. Ano, tato mezera dosud nebyla zacelena – jak v hymně, tak v srdcích všech, kteří fandili Československu. Aspoň to dnes, po čtvrtstoletí, vychází na světlo boží.