● Před čtrnácti dny jsme spolu vzpomínali »na minulost«, na bombardování Jugoslávie před devatenácti lety, které definitivně rozbilo Jugoslávii a znamenalo největší zásah do práv jedné evropské země, smrtící úder »helsinskému procesu«. Dnes bych chtěl v rozhovoru pokračovat. Děje se toho totiž v našem geoprostoru mnoho. Začněme agentem Skripalem, jehož se měla pokusit zavraždit ruská tajná služba, dokonce po osobním rozkazu prezidenta Putina. Věříte v to?
Rozumný člověk se v politice nemůže spoléhat na žádnou víru. Musí vědět. A zatím nikdo nepředložil jediný věcný důkaz toho, že je do vraždy onoho britského agenta zapletena ruská zpravodajská služba – natož, že příkaz vydal sám ruský prezident. Britská předsedkyně vlády nastartovala celou kampaň tvrzením, že ruská zaangažovanost v této kauze je »vysoce pravděpodobná«. Tato pravděpodobnost je dána jen pocity, které vytvořila řadu let pěstovaná protiruská propagandistická hysterie.
Druhý den po vášnivém vystoupení britské premiérky v parlamentu se ovšem v médiích slovní spojení »vysoce pravděpodobné« začalo v zaangažovaných západních médiích a ve vystoupeních některých západních politiků vypouštět a už se mluvilo jen o ruské vině.
Fascinující je v této situaci pohled na evropské politiky, včetně těch českých, kteří se během jedné noci mávnutím kouzelného proutku stali kovanými odborníky na zpravodajské služby i binární chemické zbraně. Zároveň se ale tito politici schovávají za nesmyslnou tezi, že britská premiérka se přece nemůže mýlit, natož aby vědomě lhala. Založit na takovémto absurdním, v dějinách mnohokrát vyvráceném předpokladu významný posun v kurzu vlastní zahraniční politiky – to mohou jen lidé, kteří danému problému nerozumí, nebo jej pokládají jen za téma k divadelnické sebeprezentaci. Nebo jsou loutky. Tyto možnosti platí i o českém předsedovi vlády, ale také o současném a potenciálním ministru zahraničí. Být dobrým bavičem ještě neznamená mít schopnost hájit národní zájmy. Přitom jediné, co můžeme v této situaci nedostatku informací dělat, je klást si standardní kriminalistickou otázku Cui bono?, komu celá touto kauza přináší prospěch.
● Co by Rusové z vraždy ex-agenta vůbec měli, kdyby se jim to – mluvíme teoreticky – podařilo?
Nic. Jen by poškodili vlastní obraz hodnověrného aktéra mezinárodní politiky, o který tak usilují. Zvláště teď, kdy by potřebovali uvolnit napětí se Západem. Představa, že se při úspěšné vraždě začnou jiní přeběhlíci bát, je naivní – zrada je velmi riskantní jednání ve všech zpravodajských službách, přeběhlíci na bojišti »pláště a dýky« se vždy a všude bojí.
● A naopak. Co má Velká Británie z toho »šrumu», který se kolem stále děje?
Británie jako země také nevydělá nic, protože na konfrontaci s Ruskem všechny evropské státy koneckonců ztrácejí. V jiném postavení je ale britská premiérka. Ta potřebuje odtrhnout pozornost od svých vnitropolitických problémů a potíží s brexitem. A neměli bychom zapomínat na postkoloniální komplexy, kterých je nejen britská, ale i francouzská politika stále ještě plná. Suma sumárum, v této chvíli je představa o tom, že za uvedeným pokusem o vraždu stojí britská zpravodajská služba, stejně pravděpodobná, jako to, že za ní stojí ruská či jiná agentura. Vyjádření britských expertů o tom, že se nedá prokázat původ látky použité při útoku, které zaznělo v předvečer zasedání Výkonného výboru Organizace pro zákaz chemických zbraní, jen prohlubuje důkazní nouzi v postoji Londýna. Zdá se, že se mílovými kroky blížíme k bodu, za nímž by se britská vláda měla omluvit; bude zajímavé sledovat, jak se nás mainstreamová média budou snažit přesvědčit, že tuto blamáž Londýna a jeho slepých spojenců zavinil Kreml.
● A když z toho nemá nic Británie, tedy kdo?
Strategii Západu určuje Washington. Rychlost a razance akcí následujících po pokusu o vraždu britského agenta, bývalého důstojníka ruské vojenské zpravodajské služby, a jeho dcery naznačují, že scénář zdánlivě »odvetných akcí« byl připraven dopředu. Ale znovu opakuji: můžeme jen hádat, konspirační teorie nám pomoci nemohou. Je-li však v pozadí připravený scénář, celé divadlo mohlo začít i jinou scénkou.
Podíváme-li se na profil protiruských aktivit Západu v posledních letech, jsou tu dva viditelné cíle, jejichž splnění s ohledem na čas vyžadují urychlenou eskalaci napětí. Od zásahu policie proti centrále Mezinárodní federace fotbalových asociací FIFA ve Švýcarsku v květnu 2015, na kterém se podíleli vyšetřovatelé USA, je jasné: byl nastartován zápas o to, aby se letos v Ruské federaci nekonalo fotbalové mistrovství světa. Nebo aby nemělo reprezentativní úroveň.
Druhým velkým úkolem je zablokovat výstavbu plynovodu Severní potok 2 z Ruska do Německa. Jeho spuštění je plánováno na příští rok. Jestřábové z USA mnoho let kritizují Evropskou unii za spolupráci s Ruskem v energetické oblasti. Pokládají to za bezpečnostní riziko, přestože opak je pravdou – vzájemná závislost, v daném případě dovoz energií z jedné strany, a získání potřebných financí ze strany druhé, vede ke zklidňování bezpečnostní situace. Jenže tady se sloučily zájmy amerických poltických radikálů a některých důležitých firem: jedni by rádi zabránili omezení možností Ukrajiny jako tranzitní země vydírat Rusko i Evropskou unii; druzí chtějí zajistit návratnost svých investic na Ukrajině a prodávat v Unii americký plyn, který je ovšem dražší než ten »nebezpečný« ruský. Loni Kongres USA přijal zákon, který vyžaduje sankce nejen proti ruským firmám, ale i evropským firmám spolupracujícím na projektu Severní potok 2.
● Jak si vysvětlujete to, že všichni z EU a řada dalších spojenců USA se podřídili jednotnému postupu a vypověděli ruské diplomaty?
Podle dostupných údajů bylo zatím z obou stran vypovězeno celkem 350 diplomatů. V rámci Evropské unie se ale nepodřídili všichni. Odvahu mít vlastní názor prokázalo Portugalsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko, Řecko, Malta, Kypr – to jsou státy, které žádné ruské diplomaty z různých důvodů nevypověděly. Je to hra s obdobnými pravidly jako sankce vůči Rusku – v pozadí hledejme tvrdý diplomatický nátlak z Washingtonu. Příznačné je, že nebyl vyhoštěn nikdo ze zastupitelství Ruské federace u Evropské unie (ta ale stáhla velvyslance ke konzultaci), ovšem vypovězeno bylo sedm ruských diplomatů ze zastoupení u NATO. Zároveň však Ministerstvo zahraničí USA oznámilo, že Rusko může poslat za vyhoštěné diplomaty do Spojených států náhradu – a rádo by prý též do Ruska poslalo nové diplomaty záměnou za vyhoštěné.
V seznamu těch, kdo vědí, jak hájit vlastní národní zájmy, chybí Česká republika. Ta plní stejnou roli jako při vysílání vojáků například do Iráku: čeští vojáci situaci na bojišti neovlivní, ale při vysvětlování důvodů intervence lze říci, že tuto akci provádí široká mezinárodní koalice. Iniciativní přístup a agresivní tón českého premiéra v této diplomatické krizi pak víc než naznačuje, jak bude vypadat zahraniční politika příští vlády, když se mu ji podaří sestavit a získat pro ni důvěru v Poslanecké sněmovně. Dělat si iluze rozhodně není namístě.
● A co podle vás bude následovat?
Znovu opakuji, že nemáme dostatek informací. Vyjdeme-li ovšem z předpokladu, že je třeba zabránit důstojnému průběhu fotbalového mistrovství světa v Rusku a dokončení výstavby Severního potoku 2, lze očekávat další sérii provokací. Scénář, který by zamířil opačným směrem, nabízí pouze přímé jednání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem. Patetický styl politiky současného amerického prezidenta by takovýto dramatický obrat ozdobil. To je ale čirá spekulace. Ovšem oznámení o stažení amerických vojáků ze Sýrie naznačuje, že si někdo ve Washingtonu uvědomil cenu roztržky s Tureckem a nemožnost zaútočit na centrální úřady v Damašku, když jsou v nich ruští poradci – že uvažuje racionálně. Mnohé napoví, zda se v příštích týdnech militantní část americké elity smíří s uklidňováním situace kolem Korejského poloostrova.
● Mimochodem, na internetu koluje fotografie z jednoho školení ve Spojených státech, na němž vedle sebe sedí tři kamarádky-posluchačky onoho kurzu. Jednou má být Merkelová, druhou Mayová a třetí současná litevská prezidentka. Myslíte, že to má nějaký význam, anebo jde o podvrh?
Pravděpodobně se jedná o podvrh. Co je ale dobré vědět, že Spojené státy skutečně pořádají nejrůznější kurzy pro »budoucí vůdce«, pro nadějné politiky. Účastnili se jich a účastní i občané České republiky. Že na těchto kurzech navazují kontakty nejen v rámci studijní skupiny, je více než pravděpodobné. Dlužno ale dodat, že u kurzů tohoto typu je zpravidla malá efektivita. Důležitější jsou pozvání pro už »nastupující vůdce«, tedy potenciální členy vlády. Narůstající nedůvěra k politickému i mediálnímu establishmentu se dá takovouto péčí o »budoucí či nastupující vůdce« přibrzdit, nikoliv však zastavit.