Rozhovor s předsedou Sdružení nájemníků ČR Milanem Tarabou. »Prvořadým úkolem zákona o sociálním bydlení je, aby vytvořil právní podmínky pro to, aby lidé, zejména osamělí senioři, matky s dětmi, tj. samoživitelky, si dokázali udržet stávající byty«.
● Sdružení nájemníků ČR již řadu let bojuje za přijetí zákona o sociálním bydlení, protože by jeho prostřednictvím mohla být řešena otázka zajištění dostupného bydlení pro lidi s nižšími příjmy. Minulá vláda ČR, která vznikla po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013, si přijetí tohoto zákona dala do programového prohlášení. Bohužel až do voleb v říjnu 2017, kdy byla nahrazena novou vládou v demisi, toto prosadit v parlamentu již nestihla. Slyšel jsem však, že Sdružení nájemníků ze svého požadavku neustoupí. Proč vlastně trváte na přijetí zákona o sociálním bydlení?
Víte, za hlavní problém současné bytové politiky českého státu v posledních 28 letech považujeme naprosto zpackanou privatizaci bytového fondu, k němuž začalo docházet po roce 1990. Dále je k tomu nutné přičíst i postupující likvidaci bytového družstevnictví na základě nového občanského zákoníku, přijatého v roce 2012, a zákona o obchodních korporacích, což umožňuje převod bytových družstev na Společenství vlastníků (bytových) jednotek. Zároveň k tomu musíme připočítat i vysoké ceny nájemního bydlení, které se stává pro řadu občanů cenově nedostupným.
Proto naším základním požadavkem je, aby u nás vznikl zákon o sociálním bydlení, a to ve stejném duchu, jako je tomu v řadě západoevropských zemí. Prvořadým úkolem tohoto zákona o sociálním bydlení je, aby vytvořil právní podmínky pro to, aby lidé, zejména osamělí senioři, matky s dětmi, tj. samoživitelky, si dokázali udržet stávající byty, v nichž bydlí.
Druhou otázkou, kterou by měl zákon řešit, je fakt, aby lidé, kteří z různých důvodů, zvláště těch finančních, kdy nemohli majitelům bytů platit pro ně vysoký nájem, o své byty přišli, aby mohli najít slušné ubytování v ubytovnách, které by byly stavebně v pořádku.
Jako Sdružení nájemníků ČR zároveň hodláme u politických představitelů státu prosazovat, aby se začal prosazovat program, jehož garantem by bylo ministerstvo pro místní rozvoj, a který by umožnil stavět nájemní byty i pro nízkopříjmové skupiny občanů. To je pro ty, jejichž rodinný příjem je určen hranicí do 80 procent celostátního průměru příjmu rodiny.
Pro mne je tento program velice zajímavý tím, že by měl umožnit obci, či i jinému subjektu, postavit byty a přitom získat úvěr až 90 procent uznatelných nákladů projektu výstavby nájemních bytů pro nižší příjmové skupiny obyvatel. Mimochodem, zatím v menším měřítku takovýto program u nás funguje, a to pro seniory. Bohužel tyto programy přicházejí až po dvaceti letech, což je z hlediska našeho dosavadního vývoje příliš pozdě. Nicméně je zapotřebí vytvořit podmínky ve společnosti, aby se to celé rozběhlo.
● Pokud hovoříte o zpackané privatizaci bytového fondu, je zapotřebí připomenout, že značná část radnic, ať již velkých či malých měst, začala nabízet obecní byty jejich nájemníkům ke koupi, což se v průběhu devadesátých let, ale i později, setkalo s pozitivním ohlasem těchto nájemníků…
Máte pravdu. Lidé v obecních bytech to uvítali. To je z jejich strany logické, protože získali byt do svého osobního vlastnictví. Ale je nutné podotknout, že tato koncepce se příliš orientovala na vlastnické bydlení, takže docházelo k tomu, že mnohé radnice se zbavily obecních bytů natolik, že vlastně již neměly dostatek bytů pro občany, kteří by měli ze sociálních důvodů mít nárok na obecní byt.
Navíc musím konstatovat, že kvůli této politice se u nás nestaví dostatečné množství nájemních a družstevních bytů. Takže dostupnost bydlení se nezlepšuje, jak se vykřikovalo počátkem devadesátých let v médiích, že privatizace vše vyřeší. V současné době je to s bydlením katastrofa, ať již jde o nájemní byty či možnost si je koupit do osobního vlastnictví. Za deset let se ceny bytů ke koupi v Praze zdvojnásobily, zatímco platy vzrostly asi o čtvrtinu.
Nájemné roste meziročně o 10 až 16 procent, což je v kontextu Evropy neuvěřitelné číslo. Z údajů publikovaných v médiích vyplývá, že tržní nájemné v Praze je 317 Kč za metr čtvereční, v Brně 225 Kč za metr čtvereční a za celou ČR 178 Kč za metr čtvereční. Proti tomu například průměrný příjem osamělé seniorky je 10 680 Kč. Dalším značným problémem je absence levnějších malometrážních bytů pro jednočlenné domácnosti. Dle údajů ČSÚ by bylo třeba postavit minimálně 77 tisíc těchto bytů. Sdružení nájemníků pro domácnosti ohrožené chudobou požaduje byty veřejného sektoru s nákladovým nájemným, namísto zvyšujících se a často zneužívaných dávek na bydlení. Příspěvky na bydlení by měly být přiznávány pouze domácnostem bydlícím v soukromém sektoru, a to vždy v porovnání s místně obvyklým nájemným.
● Pokud vím, často cestujete po evropských zemích a zde se seznamujete s problematikou nájemního bydlení. Ve vašich prohlášeních obvykle uvádíte pozitivní příklady řešení dostupného nájemního bydlení například ve Vídni či v řadě velkých měst v sousedním Německu…
Ano, u našich sousedů v Rakousku a Německu tuto otázku mají velmi dobře propracovanou a snaží se, aby otázka nájemního bydlení nečinila jim nějaké velké potíže. Například v Německu se u nájemních bytů stanoví tzv. »zrcadlo nájmu«, které zabraňuje zbytečným soudním sporům a vytváří stabilitu a předvídatelnost vývoje nájmu, což nakonec vyhovuje všem stranám. Zároveň se tam uplatňuje pravidlo, že náklady domácností na bydlení by neměly překročit 40 procent jejich příjmu. Zajištění sociálního bydlení pro potřebné za nákladové nájemné je pro představitele místních samospráv samozřejmostí. Nájemní bydlení v Německu převažuje a v městských aglomeracích tvoří až 60 procent bytového fondu.
Když to srovnáme s poměry u nás, jsme přirozeně nespokojeni s vývojem bytové situace v České republice. Zákon o sociálním bydlení mělo připravit ministerstvo pro místní rozvoj, ale návrh zákona ve skutečnosti neřešil aktuální problémy v bydlení u nás, ale spíše z ideologických důvodů se zaměřil na dílčí problémy, jako je bezdomovectví nebo situace na ubytovnách, namísto řešení problémů mnohem širšího okruhu, pomoc potřebným občanům. Budoucí vláda se bude muset zabývat nikoliv jen problematikou sociálního bydlení, ale především dostupného bydlení. Není možné velkou část občanů, tedy seniorů, rodin s dětmi a jednočlenných domácností, považovat za občany odkázané na sociální dávky, a tedy na sociální bydlení.
Zároveň chci upozornit na jeden aktuální, ba přímo žhavý problém. Jsme přesvědčeni, že velká města, a především hlavní město Praha, budou muset urychleně řešit problém, který vzniká s tzv. sdíleným bydlením (airbnb). V této souvislosti musím zdůraznit, že nás znepokojuje to, že tisíce bytů jsou odebrány z bydlení, neslouží k bydlení, ale nahrazují hotelové služby. Příspěvky na toto téma jsme v posledních týdnech viděli i v řadě televizních reportáží. Problém je v tom, že tímto způsobem dochází k porušování stavebního zákona, neboť byty jsou užívány ke komerčním účelům, aniž by zde nájemce nebo vlastník bydlel. Dochází k daňovým únikům. Nejde zde již o bydlení nájemníků, ale o poskytování služeb, což je v rozporu s kolaudačním určením bytů! Přitom často dochází k narušování soužití, neboť dočasně bydlící hosté nerespektují obvyklý pořádek v domě. Dá se říci, že tímto způsobem dochází k vytlačování místních lidí z center měst. Podle našeho názoru je zapotřebí zasáhnout proti tomuto systému, který deformoval původní ideu sdílení. Praha připravuje regulaci, protože to mimo jiné vede i k poklesu počtu obyvatel daných čtvrtí. Například Berlín již toto upravil tak, že nájem bytu na dva či tři dny není možný.
● Co byste řekl závěrem k problematice sociálního bydlení?
Bydlení je základní sociální právo! Proto také zákon o sociálním bydlení by měl být chápán jako povinnost zajistit důstojné bydlení i pro občany sociálně ohrožené, např. osamělé seniorky, matky samoživitelky s dětmi, zdravotně postižené spoluobčany apod. Existence tohoto zákona je nutností, podmínkou pro sociálně citlivou společnost, ačkoliv nebude vždy všemi občany chápán jako potřebná priorita. Nedostatek či opožděná sociální práce s lidmi na okraji společnosti přináší často lokální animozity a často ohrožuje i zachování vlastnických práv v družstevních bytech či ve společenství vlastníků jednotek a také přináší rozmáhající se obchod s chudobou. Zbývá věřit, že většina občanů pochopí nutnost vzniku sociálního bydlení a odkládání přijetí zákona považujeme za nedůvodné!