Rozhovor Haló novin s politologem profesorem Oskarem Krejčím. »Nelze vyměnit programové cíle za krátkodobé zisky, na které následně nebude možné navázat. Zatím se to celé příliš podobá jízdě na tygru«.
● Vytvoření vlády má své komplikace. Jak myslíte, že se bude situace dále vyvíjet?
Velké problémy při sestavování vlády se objevují téměř všude na Západě, tedy v Evropě i ve Spojených státech. Souvisí to s růstem významu stran a kandidátů opírajících se o protestní hlasy a odporem establishmentu proti nim. I tam, kde si tradiční strany udržely většinu, například v Německu, jsou patrné obtíže, a to nejen při formování vlády, ale i při jejím udržení. Je to dáno tím, že i tradiční strany musí reagovat na situaci, která stojí u kolébky vzniku, a hlavně při růstu významu protestních stran a hnutí.
Řekl bych, že hlavní problémy jsou tři. Nejviditelnější je otázka migrace. Druhým problémem je prohlubující se pocit nespokojenosti s formami rozdělování hospodářského zisku – hlavně rentiérské bohatnutí jednoho procenta populace a vymanění se této skupinky z normálních společenských pravidel. Třetím je narůstající odpor vůči mediální manipulaci začínající deformací jazyka takzvaně korektním vyjadřováním, přes zaměňování zpráv za komentáře až po embargo nežádoucích informací a lidí.
Česko není výjimkou. V této chvíli se zdá, že vláda bude sestavena a bude mít velké problémy. V Poslanecké sněmovně i na ulici.
● Proč podle vás si sociální demokracie vybrala na post ministra zahraničí takového kontroverzního kandidáta, jakým je Miroslav Poche?
Protože jej nepokládala za kontroverzního. Je to muž z pozadí, z oblastí neveřejné vnitrostranické politiky. Muž kuloárů a peněz.
Osobně si myslím, že každý má mít právo na šanci. Dokonce, když se nedopustí nějakého závažného mravního deliktu, měl by mít právo i na druhou šanci. V případě vámi zmíněného kandidáta na ministra ovšem platí, že on si už svoji šanci začal vybírat. Jeho teze »Já, nebo žádná vláda«, se kterou do sporů vstoupil, nesvědčí ani o osobní vyzrálosti, ani o diplomatickém talentu. Zdá se, že ve vedení sociální demokracie neměli při výběru kandidáta na post ministra zahraničí šťastnou ruku.
● Vznikne, nebo nevznikne vůbec nová vláda?
Nějaká vždycky nakonec vznikne. Pro politologa je stejně zajímavé formování vlády jako její fungování. Jen naivní analytik by od připravované vlády očekával zásadní a trvalé změny.
● Pokud vláda vznikne, bude skutečně pracovitá, nebo podle vašeho názoru tak rozhádaná, že zase půjdeme k předčasným volbám?
Nejvýraznějším faktorem při více než sedmiměsíčním sestavování vlády je mimořádná psychická odolnost Andreje Babiše. Jeho žádné osobní útoky, ať již oprávněné, nebo neoprávněné, neodradí od tahu na branku – tedy cílevědomého a urputného směřování do premiérského křesla. Babiše politické hádání baví. I věcné politické konflikty jsou pro něho jen slovními spory. Při takovém pojetí stačí na argument prostě nějak, v podstatě jakkoliv, odpovědět – a rázem je to pouze slovo proti slovu. Navíc slovo, které se prodává především v médiích vlastněných oligarchy. Babiš nedělí lidi podle ideologie. Ani strany nerozlišuje podle programů. To jsou pro něho jen rituální doprovodné tanečky. »Má dáti/dal«, »přispěje/nepřispěje« – to jsou dělicí čáry v jeho pojetí politiky. Takový přístup při ekonomickém růstu a v mírových časech muže být efektivní a pro mnohého snad i líbivý. Nefunguje ale v mezinárodní politice. A při skutečné domácí krizi strhne všechny ke dnu.
Vláda pod Babišovým vedením bude pracovitá v pragmatickém smyslu. To znamená, že bude dělnější a cílevědomější při formulování zákonů a nařízení než mnohé předcházející vlády. Je tomu tak proto, že Babiš podle svého zvyku z podnikatelské sféry hledá činorodé manažery, kteří jsou povětšině výkonnější než mnozí politici odchovaní ve vnitrostranických půtkách či parlamentních škamnách. Z druhé strany ale platí, že této vládě bude chybět národohospodářská vize, která by v duchu národních zájmů vytáhla Česko z pozice periferie – jak tomu bylo například u takzvaných asijských tygrů.
V žádném případě nelze od případné Babišovy vlády očekávat vděčnost za toleranci. Vděk není politická kategorie, pro pragmatiky je to dokonce koule na noze. To platí i pro osu »Hrad – Strakova akademie«. Poslanecké hlasovací koalice budou vytvářeny ad hoc na základě aktuálních směnných dohod. Něco za něco dnes, ne včera.
● Osobně za méně seriózní partnery pokládám sociální demokraty s jejich neustálým licitováním a snahou, ač propadli ve volbách, dosáhnout na větší a větší díl moci. Mýlím se?
Vládní kolice je vždy uskupení s vnitřním konfliktem. Ta vznikající v Česku je vytvořena na společném zájmu jednoho hnutí a jedné strany být u toho, ovšem každý chce mít hned na startu co nejvýhodnější pozice. Babiš chce být premiérem, jeho ministři také své pozice milují. ANO je ale oligarchická organizace, družina, kde loajalita k šéfovi je víc než program – to je existenční nutnost. Jakmile se započne důvěra ve vůdce rozmělňovat, začne se ANO chovat bezradně a nevypočitatelně.
Sociální demokracie je vypočitatelnější. Potřebuje pozice ke konsolidaci mezilidských vztahů i peněz. Před příštími volbami se ANO s ČSSD střetnou, protože budou soutěžit do značné míry o stejného voliče. Budou si chtít přivlastnit případné úspěchy a na partnery hodit neúspěchy. V Lidovém domě se snad poučili z minulých chyb, budou chtít mít alespoň navenek jednotné vedení, nebudou očekávat od ANO vstřícnost a už se nenechají nachytat pár hodin před volebním aktem na nějaké lithiové kauze.
● Myslíte, že ze současných půtek nebude mít jistý profit pravice?
Většina současných levicových stran v Evropě neusiluje o nějakou změnu sociálně-politické situace, daleko více se starají o to, jak se dané situaci přizpůsobit. Nepsaným programem je adaptace, ne transformace. Na takovéto politice musí nutně pravice vydělat – stačí, když si počká. To platí i o Česku. Tady se staví vláda bez národohospodářské politiky s problematickou zahraniční politikou. Stačí ekonomický pokles v Německu a radikalizace politiky Washingtonu…
Levici to nakonec rozhádá, a to jak uvnitř hnutí, tak i uvnitř stran. Sociální demokracie i přes referendum zůstává federací okresních organizací, což je vidět i na protlačování návrhu na ministra zahraničí. Komunisté a jejich voliči jsou ideově ukotvenější, což ale také znamená, že těžko stráví spojenectví s oligarchou – natož jakoukoliv jeho chybu, či dokonce podraz. Nelze vyměnit programové cíle za krátkodobé zisky, na které následně nebude možné navázat. Zatím se to celé příliš podobá jízdě na tygru. Ale třeba se mýlím.
● Oprosťme se od příštích týdnů nebo dokonce měsíců. Jaký vývoj, pokud jde o nás a celou Evropskou unii, očekáváte koncem tohoto desetiletí?
EU má problémy spojené s vlastním jádrem – s Německem. Politika kancléřky se dostala pod nebývalý tlak: kritizují ji koaliční spojenci, opozice, partneři v Unii i Washington. Postupně se mění v živou mrtvolu, pracuje pod tlakem v zoufalé defenzivě. A doplácí na to celá EU, protože Berlín na sebe strhl roli unijního motoru.
Druhým problémem jsou výsledky německé politiky. Nejde jenom o nesmyslnou migrační politiku Berlína. Existuje obrovské napětí mezi jihem Unie a Berlínem. Finanční nerovnováha v eurozóně vedla k tomu, že například z Itálie odtéká ročně přibližně 600 miliard a do Německa přichází 800 miliard eur. To se dnes projevuje ve výsledcích voleb v Itálii a zítra to bude patrné i na ekonomické stabilitě.
Když k tomu přičtete obchodní válku přes oceán, zdá se, že je nejvyšší čas na otočení kormidlem. A například urovnat vztahy s Ruskem. Brusel potřebuje záchranné lano – třeba je tím lanem čínská iniciativa Pásu a Stezky. Kdyby Evropské unii nechyběla odvaha, stabilizujícím i perspektivním řešením by asi bylo méně se orientovat na transatlantické vztahy řinčící zbraněmi, a klást větší důraz na ekonomické eurasijské propojení.