Rozhovor s profesorem Václavem Pavlíčkem
Pane profesore, jak vy chápete tzv. církevní restituce?
Pojem restituce znamená, že dochází k návratu k předchozímu stavu. Zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, tomu neodpovídá. Nevrací právní a majetkové poměry ani před únor 1948 nebo před zákon č. 218/1949 Sb. a další normy tzv. církevních zákonů. Nevrací poměry dokonce ani před rok 1918. Právní postavení majetku nekatolických subjektů bylo odlišné od majetku subjektů katolických a odlišný byl i původ tohoto majetku. Do tzv. církevních zákonů platil u nás především zákon č. 50 z roku 1874 doplněný dalšími předpisy, zejména tzv. kongruovým zákonem. Zákon č. 50 z roku 1874 vydala monarchie v reakci na rozhodnutí I. vatikánského koncilu, který prohlásil neomylnost papežskou. To bylo důvodem k vypovězení předchozího konkordátu a k vydání nových vnitrostátních předpisů.
Pokud jde o rozsah předávaného majetku, zákon č. 428/2012 Sb. v tabulce č. 4 důvodové zprávy uvádí, že zemědělské půdy patřící katolické církvi bylo 72 202 ha, lesní půdy 181 326 ha, vodní plochy 3611 ha a ostatní plochy 3894 ha. V tabulce 5 se uvádělo, že Lesy České republiky mají ve své správě 151 177 ha původního majetku církví a náboženských společností. Arcibiskup Beran však ve svém dopise z 26. února 1948 uváděl, že před první pozemkovou reformou bylo v Čechách a na Moravě zemědělské půdy v majetku katolických církevních subjektů 50 tisíc ha, lesní půdy 150 tisíc ha a drobné zemědělské a lesní půdy farní a kostelní 10 tisíc ha. Po první pozemkové reformě bylo odebráno 30 tisíc ha zemědělské půdy a 10 tisíc ha lesní půdy. Důvodová zpráva k tzv. církevním restitucím vychází z mnohem většího rozsahu majetku, který by měl být nahrazen, než uváděl arcibiskup Beran v souvislosti s připravovanou revizí první pozemkové reformy. Věřím spíše výpočtu, který uvedl arcibiskup Beran, než důvodové zprávě k zákonu č. 428/2012 Sb.
Katolická církev neměla jako celek samostatnou právní subjektivitu, ale jako právní subjekty vystupovaly některé její složky, jako např. fary, biskupství, církevní řády apod. Důvodů, proč nejde o restituce, je celá řada. Finanční náhrada se poskytuje některým subjektům, které v minulosti vůbec neexistovaly, a nebylo možno tedy nahrazovat majetek v rámci uvedení do dřívějšího stavu. Uvedl jsem jen některé, a to také na základě dokumentů, které byly publikovány po roce 1990. Již dříve jsem upozorňoval na to, že někteří představitelé církví, včetně církve katolické a jiných náboženských společností, tento zákon odmítali. Kdo byl subjektem z hlediska práva rakouského nebo československého, nerozhodovaly církevní instituce, ale stát svým zákonodárstvím, jak to ostatně potvrdil i Nejvyšší správní soud 10. 1. 1923, když odmítl uznat relevanci církevních předpisů pro oblast práva státu.
Neměli tvůrci křesťanské církve v samých začátcích na mysli vytvoření společnosti rovnosti? Nikdo z nich přece netoužil po bohatství. Kdy došlo ke změně, tedy touze po majetku, což ji radikálně změnilo?
Prvotní křesťanské sbory byly skutečně založeny na principu rovnosti. Můžeme se to dočíst v Novém zákoně ve Skutcích apoštolských. Píše se tam, že křesťané měli vše společné, prodávali svůj majetek a jeho výnos předávali ve prospěch celku. Nikdo netvrdil, že něco je jeho, a proto také nikdo netrpěl nouzí. Ideje o takové společnosti ostatně bychom nalezli již u řeckého filozofa Platóna. K obratu došlo až po ediktu milánském z roku 313 vydaném císařem Konstantinem, který nejprve znamenal náboženskou svobodu, ale brzo nato spojení církve a státu a monopol jediné pravdy. Od té doby také vznikala různá hnutí mezi křesťany, která se dovolávala původních myšlenek křesťanství, jak je bylo možno nalézt v textu Nového zákona. U nás to bylo jak v táborském hnutí, tak v reformách Petra Chelčického.
Opravdu tedy majetek, který církve, především ta katolická, dostávají, jim vlastně nikdy skutečně nepatřil, nebo jde podle vás o dodatečně vykonstruované zdůvodnění?
Vývoj postavení církevního majetku měl v dějinách různý původ a různou právní úpravu. Po husitské revoluci se tohoto majetku zmocnila především šlechta. Český konzervativní historik Josef Pekař ve své knize Bílá hora napsal, že »ohromným nárokům českých prelátů žádajících bezmála reparací všeho, co české církvi bylo odňato od doby Jana Husa, dovedl dvůr i česká šlechta čeliti s úspěchem.« Právní úprava v 19. století byla výsledkem církevních reforem uskutečněných již Josefem II. Stát, ztělesněný panovníkem, mohl s majetkem katolické církve disponovat. Popisují to také církevní historici prof. Kuthan a prof. Royt ve své knize Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha vydané v roce 2011, kde uvádějí, že největší ztrátu utrpěl poklad v katedrále počátkem 19. století, kdy panovník rozhodl o jeho použití na úhradu nákladů spojených s válkou.
Katolická církev nepovažovala zásahy panovníků vůči svému majetku užívanému církví za loupež, neboť panovník byl »z boží milosti«. V republikách byly vlády z vůle lidu, proto papež po 1. světové válce v tzv. alokuci odmítal uznat práva udělená panovníkovi za přenositelná na nově vzniklé republiky. Republiky byly obviňovány církví z loupeží. Naproti tomu majetek jiných náboženských sdružení pocházel zpravidla jen z příspěvků členů těchto sdružení.
Domníváte se, že návrh na zdanění finančních náhrad za nevydaný majetek je tedy správným krokem?
Domnívám se, že návrh na zdanění finančních náhrad je správným krokem. Považoval jsem v minulosti za správné, aby církev vlastnila takový rozsah majetku, který potřebuje nezbytně ke své náboženské činnosti. Financování církevních potřeb by však mělo být obdobné, jako je po reformách ve Francii nebo v Německu, tj. na základě církevní daně nebo obdobných příspěvků věřících na správu náboženských sdružení, jejímiž jsou občané členy. Arcibiskup Beran ve shodě se stanoviskem uvedeným v zákoně č. 50/1874 Sb. ve zmíněném dopise uváděl, že církevní majetek je majetkem veřejným. Stát v Československu, stejně jako předtím v Německu nebo ve Francii, byl legitimován, aby takový majetek převzal do svého plného vlastnictví. Jiný postup mohl být použit pro majetek ostatních náboženských sdružení.
Koncem minulého roku vyšla v Ottově nakladatelství kniha docenta Miroslava Grebeníčka Ve znamení kříže, která se zabývá mimo jiné i těmito tzv. restitucemi. Jak ji jako historik a čtenář hodnotíte?
Knihu docenta Grebeníčka jsem si pročetl předtím, než jsem ji na žádost pořadatelů v Poslanecké sněmovně uváděl. Řada údajů, zejména ohledně jednání v Poslanecké sněmovně, byla pro mě nová. Sám jsem v té době působil v poradním sboru ministerstva kultury v komisi, která pracovala pod vedením dr. Řepové. Ta patřila dříve do okruhu poradců V. Klause. Dr. Řepová si opatřila řadu informací z evropských států i z USA a snažila se, aby vztahy mezi státem a církví odpovídaly moderním poměrům, zrozeným buržoazními revolucemi. Toto její úsilí vyvolalo proti ní v církevních kruzích velkou zášť a nakonec byla ze své funkce odvolána. Stát nedokázal po smrti ministra kultury P. Dostála své loajální úředníky před takovým nátlakem ochránit. Trend, který byl nastolen, je vyjádřen v tomto zákoně a měl být obsažen ve smlouvě s Vatikánem. Poslanecká sněmovna však smlouvu odmítla. Tomuto modernímu trendu ani zájmům státu a ostatně ani zájmům těchto náboženských sdružení neodpovídala. Zákon je opatřením refeudalizačním.
Grebeníčkova kniha se snaží čelit masivní propagandě, která je založena na nenávisti proti každému, kdo se vysloví proti tomuto obrovskému majetkovému převodu, který má zatížit několik budoucích generací. Kniha je psána formou, která čtenáře osloví. Lze ji považovat za užitečný vklad do diskuse o této problematice.
Katolická církev prostřednictvím sekretáře Biskupské konference pana Přibyla, pana Hermana a dalších se do knihy pustila velmi rezolutně a autora obvinila ze lží, aniž by knihu údajně vůbec četli. Vy jste ji tedy četl, obsahuje lži?
Pokud někdo chce nějakou knihu posuzovat, musí si ji přečíst a argumentovat fakty, nikoliv snůškou nenávistných projevů, ať již na půdě parlamentu nebo ve sdělovacích prostředcích. Problémem je, že občané, kteří zastávají zájem státu a tedy zájem společnosti jako celku, si nechávají vnutit agresivní útoky o minulých i současných krádežích církevního majetku. Nejen z darů, často vynucených, ale také v důsledku čarodějnických a inkvizičních procesů nebo z prostředků státu tento majetek pocházel. Vzpomeňme jen, jak to popisují paměti Mikuláše Daczického z Heslova. Podobně postupovala katolická propaganda ve Francii po rozhodnutí o odluce církve a státu a sekularizaci církevního majetku na počátku 20. století. Dr. Beneš, který v té době studoval ve Francii, o průběhu této kampaně zasílal písemné referáty do několika českých novin. Výběr těchto článků byl také před několika lety uveřejněn v souvislosti s činností Volné myšlenky. Tón tehdejších útoků je srovnatelný s těmi, které se ozývají nyní. Sekularizace majetku katolické církve ve Francii již v roce 1790 a v Německu v roce 1803 se v zásadě ničím neliší od opatření, které prováděl československý stát v roce 1918 nebo v roce 1947 a 1948. Lze si to přečíst i v publikaci katolických autorů, např. v knize A. Franzena Malé církevní dějiny, České katolické nakladatelství Zvon 1992, nebo Hanse Künga Katolická církev, stručné dějiny, Bratislava 2003, nebo Robers G. Stát a církev v zemích EU, Praha Academia 2001. Tito katoličtí autoři píší také o tom, že se sekularizací církevního majetku zmizel feudální řád a církev se přiblížila více k lidu. Domnívám se, že za současnými útoky o krádežích církevního majetku se skrývají útoky na prezidenty Masaryka a Beneše, na I. pozemkovou reformu a na všechny, kteří odmítají tento refeudalizační trend.
Co říkáte, abych využil této příležitosti, pokusu Liechtensteinů získat rozsáhlý majetek, který u nás tomuto rodu do roku 1945 patřil, zpět do svého vlastnictví? Mají, nebo nemají ve svých zdůvodněních pravdu?
Při vysvětlení žalob Liechtensteinů je třeba se vrátit do počátku 90. let, kdy započaly útoky na dekrety prezidenta republiky se snahou německých subjektů požadujících český majetek. Tehdy bavorská vláda v souvislosti s přípravou československo-německé smlouvy požádala prof. Ermacoru o dobrozdání, jak tento majetek získat. Ve svém posudku on uvedl, že z hlediska mezinárodního práva jsou malé šance, a doporučil se pokusit o průlom soudním sporem o nějaký majetek českých subjektů v Německu. Promítlo se to ve sporu o zadržený obraz Vápenka, zapůjčený na výstavu do Německa. Po vleklém soudním řízení byl tento pokus neúspěšný. Ermacora preferoval nátlak na Českou republiku a její soudní a jiné orgány. Současné tzv. církevní restituce se zdají být vytvořenou atmosférou vhodné pro tyto nové pokusy, neboť ochabující historická a právní paměť více zakrývá dřívější skutečnosti.
Pokud jde o majetek Liechtensteinů, který byl zasažen opatřením první pozemkové reformy a dekrety prezidenta republiky zcela podle práva, může být z hlediska oprávněnosti objasněn i řadou publikovaných dokumentů z doby meziválečné i poválečné. Podle publikovaných dokumentů z doby války stačí vzpomenout obsah návštěvní knihy protektora von Neuratha, který za pomoci aristokratických rodů zahájil germanizaci a arizaci majetku v českých zemích.
Liechtensteinové byli také mezi těmi, kteří Neuratha navštívili. Uveřejněné historické dokumenty dokládají také další útoky tohoto rodu na zájmy Československa v kritické době.