Z kdysi prosperující velké strany se dnes stala ozdoba na chvostu vstupu do Sněmovny. Volební preference sociální demokracie jsou na historickém dně. Tvrdá to rána pro stranu, která kdysi vyhrávala volby, dokonce s více než 30 procenty hlasů. Byly doby, kdy se sociální demokracie točila v kruhu, chvíli lavírovala na levici, poté se otočila směrem do středu. Největších volebních úspěchů strana dosahovala v době, kdy byla co nejvíce rozkročena odleva kolem středu. Naposledy tomu tak bylo za Jiřího Paroubka a dříve za otce »obroditele« Miloše Zemana. S nástupem nevýrazných osobností do vedení strany, především pak s nástupem bafuňáře Bohuslava Sobotky na pozici premiéra, to se sociální demokracií začalo jít z kopce.
Ještě za první republiky byla sociální demokracie radikálně levicovou stranu, ale v roce 1921 nastal rozkol uvnitř a strana se rozštěpila na sociálně demokratickou stranu a na Komunistickou stranu Československa (KSČ). I po tomto rozkolu však sociální demokracie zastávala do 30. let minulého století tradici marxismu. Nicméně poté došlo k revidování jejího programu a nastal odklon, který se od levicových pozic postupně posunoval do středu až do dnešní doby. Tehdy měla sociální demokracie ve svém znaku ozubené kolo, který charakterizovalo její vtah k dělnictvu. To ale bylo později nahrazeno oranžovou růží, což evokuje odklon od klasických levicových hodnot sociálnědemokratického hnutí.
V úpadku kdysi vládnoucí strany, která měla své předsedy vlád, je zakomponován i vztah k prezidentovi Miloši Zemanovi. Ten pomohl obrození ČSSD v 90. letech minulého století a s pověstným autobusem »Zemákem« jí vyhrál volby roku 1998. Poté sice vládla opoziční smlouva, která deformovala politickou kulturu v zemi, ale i tak si sociální demokracie upevnila svoji pozici. Postupem času se ale voličský elektorát začal vytrácet pod obratem strany k toleranci neoliberalismu, a dokonce k praktikování některých neoliberálních prvků, především pod vlivem tzv. Třetí cesty britského premiéra Tonyho Blaira.
Straně uškodila také tíha skandálů, které touto stranou zmítaly, například kvůli bývalému hejtmanovi Davidu Rathovi. Dalo by se parafrázovat, že s jídlem roste chuť, a když strana byla úspěšná, tak se do ní hrnulo plno lidí, kteří se tvářili jako sociální demokraté, ale ve skutečnosti jim šlo jen o moc a finanční zdroje. To se odrazilo i v samotné politice této strany, která se odtrhla od odborů, zaměstnanců, a co více, od obyčejných lidí.
Už dávno neplatí, že pokud ČSSD klesá, tak se její hlasy přenášejí k jiné straně na levici – KSČM. Spojené nádoby mají někde odbočku. Objevil se totiž Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, které z pravostředových pozic postupně přešlo na levostředové pozice. ANO dnes fakticky supluje právě kdysi voličsky velice úspěšnou sociálnědemokratickou stranu. Můžeme tvrdit, že ANO ve své podstatě převzalo její program a skoro celý její elektorát, který se nacházel v pomyslném středu a mírně vlevo od něj. ANO je dnes v mnohém levicovější silou než ČSSD. Sociálním demokratům tímto přesunem zbyly jen oči pro pláč, protože jim zůstali jen jejich pravověrní voliči, případně někteří zbývající kmotři, kteří jejich politiku ovlivňují ze zákulisí.
Otázkou zůstává, zda po určité době dojde k renesanci sociální demokracie, nebo zda strana zmizí v propadlišti dějin. Jisté náznaky nám dává současná situace, kdy strana lavíruje, zda zůstat ve vládě s Andrejem Babišem, nebo nikoliv. Nástup politiků mladší generace dával naději na obnovu strany. Jelikož ale jsou tito mladší politici buď harcovníky utrmácenými stranickou kariérou typu Jana Hamáčka, nebo nezkušenými přizpůsobivými chlapci typu Tomáše Petříčka, nastává další propad. Oba dva pánové totiž ztělesňují oportunistické přizpůsobování konzervativní a neoliberální politice v západních zemích a ostatní politici sociální demokracie jsou až na výjimky téměř neviditelní, nebo už stranu opustili. Zklamaní občané a voliči to zřetelně vidí a přestávají stranu podporovat. Nastává další, a možná definitivní, odklon od tradic sociálně demokratického hnutí, který posléze může vést k odchodu na smetiště dějin.