Název článku parafrázuje vyjádření senátora Václava Lásky směrem k prezidentovi Miloši Zemanovi. Chtěl tím naznačit, že se senátoři odhodlali k bezprecedentnímu činu – podání ústavní žaloby na prezidenta za to, že překročil své pravomoci. Nutno podotknout, že se na stranu podání žaloby paradoxně postavili i mnozí senátoři za sociální demokracii, a pomáhají tak páchat sebevraždu sociální demokracie v přímém přenosu. Tímto vztahem bojují proti svému tehdejšímu předsedovi, který této straně pomohl dostat se na politické výsluní.
To je ale dnes zapomenuto. Situace se mění a naplňuje se přísloví: Kam vítr, tam plášť. Účel světí prostředky a boj proti Miloši Zemanovi ve společnosti ostře koreluje od chvíle, kdy se v roce 2013 stal poprvé přímo zvoleným prezidentem. Současný předseda Senátu Jaroslav Kubera z ODS se při svém zvolení nechal slyšet, že se bude snažit ze Senátu udělat opravdovou komoru, která získá prestiž. No, jestli oním impulsem má být podání žaloby na prezidenta, tak zjevně přestřelil. Nicméně v tom hledejme ještě důležitou věc. Vše perfektně pasuje do vyjádření předsedy ODS Petra Fialy o tom, že je nutné začít diskutovat o zrušení přímé volby prezidenta.
Zajímavé to veletoče této kdysi vládní strany, za jejíhož angažmá byla v roce 2012 přímá volba schválena. Nicméně se předsedovi ODS nemůžeme divit. Všichni jejich kandidáti ztroskotali, vyhořeli jak papír, a tak se snaží alespoň vrátit k osvědčenému konceptu, kdy se prezident volil na společné schůzi obou komor parlamentu. To by totiž dávalo určité naděje, že by mohl projít jejich kandidát. Jenže jak senátoři, kteří se podepsali pod ústavní žalobu na prezidenta, tak stejně i pravicoví politici zapomínají na to, že i je samotné zvolil lid. Je to ten samý lid, který je v Ústavě zakotven, a pokud je jím pohrdáno, tak se dříve nebo později něco stane.
Z výše uvedeného můžeme vidět, že se ve společnosti opět oživují dva tábory. Zeman a Antizeman. Právě oponentský spolek, který kritizuje prezidenta za porušování Ústavy, se nebál v době vlády Petra Nečase (ODS) řadu věcí schválit v konceptu legislativní nouze, aby je posléze zasáhl Ústavní soud, který bude nyní rozhodovat o tom, zda prezident překročil své pravomoci. Když nahlédneme do Ústavy, tak zjistíme, že prezident Ústavu neporušuje. Pouze ji vykládá v některých bodech extenzivně a má pravdu v tom, že mu Ústava často neurčuje lhůty. Je v ní pouze napsáno, že prezident odvolá ministra na návrh předsedy vlády bez zbytečného odkladu.
Jenže položme si otázku: Co když prezident usoudí, že musí být odklad? Je to flagrantní porušení ústavního pořádku, nebo není? Kritici Miloše Zemana se odvolávají, že je to zvykové právo a prezident musí ministra odvolat. Jenže zvykové právo ale není v našich podmínkách ukotveno, a tak nezbývá nic jiného, než upravit Ústavu směrem ke stanovení lhůt pro různé úkony. Tato věc je sice těžká, protože v Parlamentu musíte mít ústavní většinu, ale i tak to stojí za zvážení. Rozhodně je to lepší myšlenka, než se vracet k nepřímé volbě prezidenta politiky, nebo ústavní žaloba. Oba dva instrumenty jsou totiž ve společnosti vnímány velice kontroverzně. Zavedení nepřímé volby by totiž opět vedlo k podplácení, pletichám, korupci, a v případě ústavní žaloby budeme spoléhat na to, že Ústavní soud, jako dohlížitel nad nejposvátnější knihou, řekne, jak to vlastně všechno je.
Již v minulosti jsme zabředávali do problému, že Ústavní soud se někdy chová jako třetí komora parlamentu, a to je špatně. Nemusím a také v mnoha věcech nesouhlasím s prezidentem Milošem Zemanem (i když je to můj prezident, protože jsem jej volil), ale jednou si jej zvolil lid na základě většinového volebního systému, a tak to musím respektovat. Může se mi to stokrát nelíbit, ale právě proto zde máme svobodné volby, kdy reprezentaci v politice můžeme obměnit. To by si měli uvědomit i dámy senátorky a páni senátoři a zejména pan senátor Láska, který se snaží ukázat, jaký je to bojovník za ochranu demokracie.