Výročí 28. října tento rok není již kulaté, obalené étosem sta let vzniku republiky Československé. Číslo sto jedna zaostává za stovkou a pro leckoho ideově propojeného s vládnoucí vrstvou není důležité jej vzpomínat. Jsem však přesvědčen, že je co připomínat. A to nejenom vznik republiky.
Je tomu proto, že směr tzv. »objektivního pohledu na historické události« nabral s výkladem blížícího se výročí porážky německého fašismu výrazný účelový podtext. Do tohoto pojetí se samostatná republika příliš nehodí. Jsou mezi námi lidé – a i mezi publicisty – kteří ostatním chtějí vsugerovat myšlenku, že nikdy k osamostatnění nemělo dojít, protože by prý nám bylo lépe v Rakousku. Osobně tento postoj odmítám. Německorakouský živel se nesmířil se vznikem prvé Československé republiky a první zásah její ozbrojené moci byl právě proti jeho odporu. Je otázkou, zda politické požadavky rovnoprávnosti s ostatními, zvláště pak se slovanskými národy, by vedly k vnímání slovanských národů jako rovnoprávných. Ano, je jiná doba, uběhlo pět generačních intervalů a jsme součástí, stejně jako Rakousko, Evropské unie. Avšak mezi vznikem republiky a datem vstupu do EU uplynulo složité období plné geopolitických změn. Náš národ si prošel rovněž tragédií nacistické okupace, byl účasten hrůz druhé světové války. To vše nutně ovlivnilo náš národní vývoj.
Vím, že někteří historici rakouští a čeští vydali již v Rakousku knihu, která má »společně a nestranně« popisovat historii obou zemí. Nechci se plést, ale počíná mapovat dějiny od patnáctého století s tím, že největší prostor věnuje století dvacátému. Je vedena snahou o »usmíření«, ale z mého pohledu ne rovnoprávného, ne objektivního. Nemyslím si, že primární vinu na vztazích v Českoslovanské republice mezi Čechy a Němci měli Češi. To i přesto, že o sociální situaci a postoji vládnoucích kruhů v prvé republice si nelze dělat iluzorní představy. Musím však důrazně odmítnout představu, že se tato kniha se specifickým pohledem stane jednotnou metodikou pro výuku historie na školách.
Jsem Slovan, Čech. Stejně jako má rodina, stejně jako mí přátelé, ctím odkaz našich předků. K těm patří i osoby jako Hus, Jiří z Poděbrad, Palacký, Jungmann, Božena Němcová, Beneš, Čapek, Nezval, Seifert a velká řada dalších. I proto nelze s názorem neopodstatněného vzniku Československa souhlasit. Pokud by se tak stalo a zůstali jsme součástí rakouského soustátí, ať již pod Habsburky nebo v demokratickém hávu, neměli bychom moc naděje na národní rozvoj a nebezpečí poněmčování by nad námi viselo jako Damoklův meč. Volání po rakousko-uherském soustátí a jeho idealizace je naivní, ale velice nebezpečnou iluzí.
Dvacátý osmý říjen nám však připomíná i jiná výročí. V ten den v roce 1939 mohutná demonstrace ukázala nacistům, že Češi se nesmířili s okupací. Ta vedla k 15. listopadu, kdy byl pohřben student Jan Opletal, a k 17. listopadu, kdy nacisté zavřeli naše vysoké školy, studenty poslali do koncentračních táborů nebo popravili, a přijali další represívní opatření.
Dvacátý osmý říjen byl ovšem v době ještě před únorem 1948 také spojen s podepsáním významných znárodňovacích dekretů prezidentem dr. Benešem.
Sto jedna let je tedy také chvíle pro zamyšlení. Měli bychom ji všude využít a uvědomit si, že nejen vznik republiky, ale i boj s nacisty je spojen s 28. říjnem, a tedy i snaha o sociálně spravedlivou zem.