Rozhovor Haló novin s předsedou ÚV KSČM Vojtěchem Filipem, prvním místopředsedou Poslanecké sněmovny
Zítra si budeme připomínat 17. listopad. Prý, dozvěděl jsem se, že jde o nejdůležitější datum v celé existenci Česka vůbec. To, co nám média nabízejí – a vůbec ještě nejde o samotné datum 17. listopadu – už dlouho před tím, jako by tomu dávala za pravdu. Necítíte to stejně?
Necítím to stejně. Že jde o důležité datum, je jisté, nakonec letos to je právě 80 let od chvíle, která nejen pro tehdejší ČSR, ale pro celou Evropu i svět byla tak významná, že byla podnětem pro vyhlášení Mezinárodního dne studentstva. To ovšem současní spíše ideologové či politici a část žurnalistů, než skuteční historici, nechtějí připomenout a snaží se události, které se vážou k datu 17. 11., uchopit jednosměrně ve svůj prospěch. Myslím, že každý historik by vyjmenoval na desítky událostí, které v našich národních dějinách lze zařadit do kolonky jedno z nejdůležitějších dat.
Například?
Přestože nejsem historik, mohu jmenovat, pokud jde třeba jen o 20. století, zejména 28. říjen 1918, ale i 30. září 1938 Mnichov, dále 15. březen 1939, 9. květen 1945 a 25. únor 1948 … 1. leden 1993...
Ale vraťme se k původní otázce. K »nejdůležitějšímu datu«...
Jak jsem uvedl, Sedmnáctý listopad je především spojen s událostmi roku 1939. Toto datum se stalo skutečně světovým jako Mezinárodní den studentstva. Nikdo nikoho nenutil, zejména ne komunisté, aby takový den celý svět přijal. Všichni se totiž zhrozili nad tím, co nacisté dokázali udělat. Jak zakročili proti studentům, poslali je do koncentračních táborů. Z nich se mnozí nevrátili, anebo se vrátili s podlomeným zdravím. Vrcholem bylo zavření českých vysokých škol. Podle vyhlášky nacistů na tři roky, ale ve skutečnosti navždycky, aby český národ neměl už svoji inteligenci a byl jen národem nevzdělaných nebo málo vzdělaných otroků. Byl tak učiněn první krok k naší úplné likvidaci. Šlo o samu existenci českého národa jako takového.
Pokud jde o 17. listopad 1989, který je dnes téměř výhradně připomínán, jde spíše o matení veřejnosti, a přestože všichni ti, kterým je alespoň přes 45 let, mohou pamatovat tyto události, jsou podávány způsobem, který spíše rozděluje, než spojuje společnost. Demonstrace v Praze byla jistě začátkem politického převratu. Dokonce se nedá mluvit nebo psát ani o antisocialismu. Možná by stačilo, kdyby dnešní tzv. vítězové uznali, že hesla a program byly spíše o reformě byrokratického socialismu k socialismu demokratickému a posun k většímu podílu občanů na řízení státu. Fakt je, že tehdejší státní a stranické vedení zklamalo. Nedokázalo řešit nahromaděné problémy, které tu byly již delší dobu. To, že došlo ke střetu demonstrujících s bezpečnostními orgány, je smutná pravda. Dodnes ovšem není jasné, kdo vlastně kolaps na Národní třídě způsobil.
Věříte, že šlo o akci StB a sovětských a amerických zvláštních služeb?
Nejsem věřící, věřit je jednoduché a pohodlné, a tedy nevěřím, ale ověřuji si, je to někdy těžké dopátrat se pravdy. Je mnoho nejasného v dané akci. Jisté je, že tehdejší vedení pražské bezpečnosti jí nevelelo. Žádná z vyšetřovacích komisí nevyšetřila, kdo vyslal příslušníka StB Zifčáka, aby zahrál mrtvého studenta. Neprozradil to ani při soudu. Nikdy nebyla vlastně vyslechnuta jakási Dražská, aby řekla, kdo jí předhodil mrtvého studenta Šmída, což se ukázalo jako nepravdivé. Nikdo nevysvětlil, proč všichni akreditovaní zahraniční korespondenti z Berlína narychlo přiletěli do Prahy, ač na podobných demonstracích, spojených právě se 17. 11. 1939, se normálně neobjevovali. Nevíme ani, co první náměstek federálního ministra vnitra Lorenc podepsal v hotelu Praha, nebo kde byl v době, kdy »akce Národní třída« byla v plném proudu, se sovětským generálem, náměstkem šéfa jejich zvláštních služeb. Anebo víme, a nechtějí nám to dodnes říct, protože gloriola »revoluce« by při tom povážlivě utrpěla.
Dal jste mi konkrétní otázku, a pokud mám odpovědět, tak ani není čemu věřit. Václav Havel v té době byl na Hrádečku a do ničeho se nemíchal. Čekal, aby nakonec jednal s premiérem Adamcem, a dokonce prý navštívil Gorbačova, jenž mu slíbil pomoc. Jakou, ať si čtenář domyslí.
Ale proč by to dělali?
Nabízí se jediné vysvětlení. Změny u nás prý probíhaly velmi pomalu, včetně kádrových. Navíc, pokud by k nim došlo, není pravděpodobné, že by směřovaly tam, kam si přáli organizátoři. Jistě čas ukáže, jak to bylo a jak ti dnešní mladí jsou systematicky vedeni na nesprávnou cestu.
Co nám ona dvě data zanechávají pro budoucnost?
To první, rok 1939, varování. Varování před jakoukoli formou fašismu. Vzkaz, že to nejcennější, co máme jako český národ, je náš rodný jazyk, naše vzdělanost, naše vlast.
To druhé, že politické chyby předchozích vedení dokázaly myšlenku na sociálně spravedlivou společnost na čas utlumit, i když to nebylo ještě na Národní třídě smyslem. Jsem totiž přesvědčen, kdyby i po všelijakých setkáních a už podivném psaní médií přece jen lidé dostali právo si vybrat svého prezidenta, že by to nebyl Havel. Možná Dubček, možná Adamec, možná Císař, kandidátů bylo víc. Sedmnáctý listopad byla touha po změně, ještě se nevědělo jaké. Byla však připravena skupina podporovaná ze Západu, která už program měla, i když ho nechtěla vyhlásit otevřeně. Tak se nelze divit, že Havel později, když byl zvolen prezidentem a přísahal věrnost socialismu, slib nedodržel, stejně jako mnohé další.
Proč tedy vůbec 17. listopad je milníkem?
Protože tehdejší moc zkolabovala, zmítána vlastními vnitřními spory. Ukázalo se, že není vůbec jednotná v řešení tehdejších problémů, že do jisté míry byrokraticky vládnou sekretariáty, namísto toho, aby byly jen zárukou plnění linie předchozího sjezdu KSČ. Vedoucí funkcionáři byli odtrženi od problémů lidí, i když si to vůbec nemysleli. Žili ve svém stranickém světě, ale vývoj v samotné společnosti nezachytili, a proto směřoval jinam. Byla tu i nejasná linie sovětského vedení, které si pro sebe uzurpovalo stanovit linii i dalším tehdy socialistickým národním státům, ač bylo neschopné ve své vlastní zemi řešit tehdejší ekonomické a lidské problémy. Ustupovalo ve všem Západu.
Co vy osobně jste dělal 17. listopadu?
Pracoval, jak jinak. Byl jsem náměstkem ředitele v té době jedné z nejvýznamnějších jihočeských továren, Sfinxu. Sedmnáctého listopadu se totiž nic nedělo. To až později, kdy z Prahy také do jižních Čech přijeli tzv. vyslanci Občanského fóra a i tady se začalo něco dít a lidé i v Českých Budějovicích volali po změnách. Demonstrace byly organizovány spíše z centra a lidé, kteří nebyli spokojeni s dosavadním vývojem, se jich účastnili, a někteří aniž věděli, kam vývoj bude směřovat.
Vy jste také po změnách volal?
Jsem dialektik. Jsem si dobře vědom, že nic není věčně a že jenom něco z vývoje zůstává, to je třetí zákon dialektiky. Vzhledem ke změnám ve světové dělbě práce, již v té době jasně patrným prvkům globalizace a další centralizace kapitálu, bylo zřejmé nám, kteří jsme pracovali v průmyslu, že nutně bude docházet i ke změnám nejen ekonomickým, ale také politickým a nakonec společenským. Požadovali jsme od vedení strany jasná stanoviska a plnění přijatých usnesení, zejména v situaci, kdy jsme měli teprve roční zkušenost s uplatňováním zákona o státním podniku s větší mírou ekonomické samostatnosti. Pro nás byla nepochopitelná jakási mnohokolejnost. Na jedné straně aparát vedený Milošem Jakešem, na druhé straně vláda v čele s premiérem Ladislavem Adamcem. A dál tu byla i třetí skupina. Ti, kteří v posledních letech před Listopadem byli vlivní a museli odejít ze svých funkcí, ale stále byli členy Ústředního výboru KSČ a velmi ovlivňovali dění. A čtvrtá, která neskrývala ambice se postavit do čela státu – mám na mysli např. Rudolfa Hegenbarta.
Členové v ZO o těchto rozporech věděli jen málo, spíše tušili. Strana začínala být pasivní. Cítili jsme také tlak vedení Sovětského svazu a přiznávám, že ne vždy jsme mu rozuměli. Změna byla nutná, ale pro nás to měla být změna vedoucí k lepšímu fungování socialismu. Počítalo se s tím, že další sjezd strany mnohé vyřeší. K tomu však už nedošlo. Zkrátka se ukázalo, že když se dva perou, třetí se směje.
Jenže obrazně řečeno, 17. listopad vyzvedl na piedestal Václava Havla. Očekával jste to?
Václav Havel tehdy pro mne nebyl nikdo, komu by stálo za to věnovat nějakou mimořádnou pozornost. Věděli jsme, že má podporu ze zahraničí, nakonec Sfinx byl exportní továrnou zaměřenou zejména na trh tehdejší EHS, Kanady a USA. Už tam se otevřeně hovořilo o amerických tajných službách, ale opravdu to nebyla persona, která by nás tehdy obecně oslovila. Zejména po krachu jeho her ve Vídni. Ani velkou většinu těch, co byli v ulicích. Ti chtěli změnu a změnou mohl být i jiný komunistický politik. Škoda, že se Adamec brzy vzdal, ale bez sovětského »ano« to tehdy ještě nešlo. Přišel Marián Čalfa a Havel. Ti sovětský souhlas dostali. Ale 17. listopadu to nebylo. Muselo ještě projít několik dnů, přiletěli poradci zpoza oceánu a začal tlak na docela jiné změny. Někteří posloužili jako loutky, kterými bylo možné volně pohybovat, a cíl změn neměl být vidět.
Dnes je však ikonou 17. listopadu a »nové svobody«, »pravdy a lásky«...
Víte, především ona »pravda a láska« přinesla do naší země jen nenávist, lež povýšenou na superpravdu. Kdo neříká to, co se chce slyšet, je antidemokrat, chce zničit svobodu, tedy odkaz Václava Havla.
Odkaz?
Odkaz tady není. Podívejte se kolem. Ač Havel mluvil v polistopadových projevech o rovnosti, vládne nerovnost, jaká tu snad nebyla ani za předmnichovské republiky. Miliardáři jsou vyzvedáváni za zázrak, vzor úspěšnosti, šlechta, o které jsme se dřív jen učili ve škole, také, a ti na protilehlé straně jsou pro média a vychovávané veřejné mínění »socky«. Tlak, o kterém jsem psal, vyústil v přání mít kapitalistické nebe, které se pro lidi otevře, ale málokdo byl informován o tom, že vedle nebe se také otevře kapitalistické peklo v podobě insolvencí, konkursů, sebevražd, vysoké kriminality, nezaměstnanosti, nízkých mezd, exekucí a podobně.
Kdy jste naposledy viděl nějaký šot o někom, kdo svou prací, prací svých rukou něco velkého dokázal? Ne pro sebe a své bohatství, ale pro druhé. Tedy kromě podnikatele, který jako Henry Ford se z ničeho, podle legendy, dostal k miliardám. Dřív se hrdiny práce stávali všichni, bez rozdílu profese. Dělník i inženýr, akademik i traktorista. Dnes mezi vyznamenanými, a to nevyjímám ani Miloše Zemana, dělníka nebo prostého zemědělského dělníka, který celý život dřel na druhé, nenajdete. Také nové seriály, snad s výjimkou detektivek, jsou o lidech z vysoké společnosti, o lékařích, soudcích, právnících, námořních důstojnících Spojených států, a dokonce i o »kolumbijské« nebo britské či jiné smetánce. O člověka pracujícího rukama, který nemíří k vysokým ziskům, se filmaři vlastně nezajímají. Snad proto jsou stále populární předlistopadové seriály, i když zvláště na ČT je možné slyšet znevažující komentář.
Ale jde přece o svobodu a demokracii. Nebo to chápete jinak?
Co je to ta svoboda a demokracie, když jeden má miliony či dokonce miliardy a druhý nemá na nájem a čeká na sociální pomoc, důchod či »jen« na výplatu? Když ten, co má ony miliardy, si může koupit, jaká chce média a propagovat v nich to, co chce, kdežto ten druhý, ten nemajetný, může akorát tak vypnout televizní kanál, kde ho ohlupují. Proto třetina lidí stále v průzkumech přiznává, že jim před Listopadem bylo líp.
Anebo jiný příklad. Je více svobodný ten, co za své miliony obletí svět nebo třeba jen stráví zimu »na Kanárech«, anebo ten, který nemá peníze na to, aby vůbec jel na dovolenou, aby zabezpečil zdraví svého postiženého dítěte, protože jeho léčbu pojišťovna neplatí? Je demokracie mít možnost vyjádřit svůj názor, který sice nikdo nezveřejní, nebo výjimečně a ještě s protikomentářem, ale nemůže prosadit skutečnou pravdu? Anebo je demokracií jen to, co říká mediokracie a co si přejí slyšet dnešní mocní? Skutečnou pravdu lze sice říkat doma či v hospodě, ale tím demokracie a svoboda končí.
Vývoji po 17. listopadu 1989 jsme se věnovali dost. Neměl by pro nás být poučnější vývoj po 17. listopadu 1939?
Měl. Plně souhlasím. Po 17. listopadu 1939 přišly další represe. Týkaly se nejen studentů svezených do Sachsenhausenu a dalších koncentráků. Ti, co se nechtěli podřídit nacistické moci, byli mučeni, popravováni a posíláni do koncentračních táborů. Národ se měl bát a lidé se skutečně báli. Nedivme se, že mnozí přišli pod tlakem na povinně svolávané akce na Staroměstské či Václavské náměstí v Praze, či dokonce na zvláštní akce v Národním divadle. To těžko někomu vyčítat. Něco jiného je otevřená spolupráce s okupanty, konfidentství, přímá zrada. Málo se mluví o nacistickém plánu po »vítězné válce«, tedy z jejich pohledu, který počítal s likvidací Čechů jako národa. Přednesl ho pár týdnů před svou smrtí dokonce v Praze Reinhard Heydrich. Kdyby nacisté vyhráli, byla by více než polovina z nás vyvražděna či poněmčena a menšina možná vystěhována někam daleko na východ. Pamatujete? »Čech tu koneckonců nemá co pohledávat.« Když pak tato slova domyslíte do konce, tak se můžete jen zeptat, zda takoví lidé, jako je starosta Prahy 6 Kolář či pražský primátor Hřib, jsou si vědomi, že by tady, kdyby nebyla Rudá armáda a to, že dokázala pokořit nacistickou wehrmacht a umožnila tak Angloameričanům a jejich Spojencům se nejenom vylodit v Normandii, ale i postoupit až k Vídni, Plzni a k Torgau, vůbec nebyli?
Ale to jsem odbočil. Co jste se vlastně ptal? Ano, vím. Na to jsem už vlastně odpověděl. Není co dodat.