Dnes, 25. února, si připomínáme konec pokusu o puč pravicových stran ve vládě Národní fronty, pro niž tyto strany v Košicích při přijímání vládního programu, jenž měl vyvést republiku z okupačního marasmu, hlasovaly. Tehdy prezident republiky dr. Edvard Beneš v souhlase s Ústavou, jež byla schválena právě před sto lety, podepsal demise revoltujících členů vlády, a umožnil tak rekonstrukci kabinetu Klementa Gottwalda. Dnes po sedmdesáti dvou letech se režimní ideologové pokoušejí obrátit pravdu naruby a z puče obviňují vedoucí sílu tehdejší vlády, tedy komunisty.
Co byl vlastně »ten únor«? Je třeba si přečíst zmíněný Košický vládní program a poté vládní program z roku 1946, podotýkám vlády Národní fronty, pod níž je podepsán nejen Gottwald, ale i Zenkl, Šrámek, Ursíny, Hála, Drtina, Pietor a další ministři tehdejšího kabinetu. Píše se v nich nejen o sociální politice státu, rovnosti národů, vděčnosti k osvoboditelům, včetně našeho zaměření na Sovětský svaz, který měl být zárukou proti další rozpínavosti německého militarismu, o pozemkové reformě, ale i o humanistických zásadách, na nichž se má rozvíjet naše demokracie. A rovnost nejen národů, pohlaví, všech, nemohla být rozvíjena bez sociální spravedlnosti, včetně postižení těch, kteří chtěli žít na úkor většiny, dále pak keťasů, sabotérů a příživníků. To také bylo obsahem zmíněných dokumentů.
Když nebylo možné jinak tomu všemu zabránit, vymyslela si skupina nekomunistických ministrů zástupný problém, stalo se jím odvolání několika okresních velitelů SNB v Praze. Šlo o zásah do pravomoci ministra vnitra, protože do té doby ministři ve svých resortech mohli odvolávat své podřízené v případě nespokojenosti s jejich prací, aniž by k tomu potřebovali usnesení vlády, a ani předseda vlády neměl práva jim do této pravomoci zasahovat. Navíc ani uváděný počet odvolávaných neodpovídal skutečnosti a podle dohody s vedením hlavního města měla být hranice policejních obvodů uvedena v soulad s novými obvodními správními hranicemi města. Proto musel být snížen počet velitelů a odvolaní přitom měli zajištěna jiná místa v rámci Sboru národní bezpečnosti. Nešlo o odvolávání podle členství v některé politické straně, ale podle odbornosti, výkonnosti či zrušení jejich obvodů, a dokonce v některých případech i vzhledem k dodatečně zjištěným problémům vyplývajícím z jejich chování v době okupace.
Cílem demise bylo ochromení práce vlády. Dokonce mělo dojít k jejímu pádu a jmenování úřednické vlády. Demisi podávající ministři počítali totiž s tím, že se připojí i politicky nezařazení ministři, tedy Jan Masaryk a Ludvík Svoboda, a dokonce i sociální demokraté. Nestalo se tak. K demisi nesehnali nadpoloviční počet hlasů stávajících ministrů.
Puč se tedy nekonal. Špatně připravený pokus o rozbití Národní fronty pochopili i lidé v ulicích. Nejen komunisté. Také tam to pučisté prohráli. Musím v té souvislosti připomenout slova Pavla Tigrida, jenž se po Listopadu vrátil do republiky, který přiznal nejen zákonnost tehdejšího postupu komunistů, ale i naprosté selhání představitelů buržoazních stran.
Únor se tedy stal začátkem éry zvané socialismus. Mnohé se v ní povedlo, ale byly i chyby, které dokázaly zpomalit, či dokonce zastavit nemálo plánů. To později dokonce znamenalo ztrátu značné části důvěry v komunistickou stranu. Hodnotíme-li však objektivně celou éru socialismu, musíme konstatovat, že nebýt jí, naše republika by se nikdy nestala jednou z nejprůmyslovějších zemí světa, státem s rozvinutým sociálním zabezpečením, které polistopadový režim se stále pokoušel nějak narušit, se zdravotnictvím, které nám dodnes může velká část světa závidět, nemohla by se chlubit bezplatným školstvím na všech úrovních, nízkým nájemným, rozvinutým zemědělstvím, které dokázalo zabezpečit z velké části výživu obyvatelstva, strojírenstvím, jež umožnilo podílet se na stavbách jaderných elektráren a konstrukci družic vysílaných do kosmu, a prakticky vůbec nebyla zadlužena. I to si připomínáme v době výročí únorových událostí.