Rozhovor s praktickou lékařkou MUDr. Taťánou Jirousovou.
Jste praktická lékařka. Proto na samém počátku našeho rozhovoru se musím zeptat, zda také neberete v současné době telefony, i když vás pacienti, dnes se říká klienti, volají?
Především dvě poznámky: Nemám ráda slovo klient. Pro mne stále platí, že ke mně docházejí pacienti. Televizní pokusy o propagandu tímto směrem neuznávám. To je amerikanismus, na který si máme zřejmě navyknout. První krok k tomu, abychom si zvykli, je, že jde o to, aby i naše zdravotnictví bylo založeno na komerční bázi. A s tím já, a myslím, že také většina lékařů, nesouhlasí.
A za druhé, myslíte, že je možné prostě jen tím, že neberete telefony, se zbavit plnění svých povinností? Vždyť přece ten, kdo volá, by mohl být velmi vážně ohrožen na životě a pak důsledky, pokud by třeba zemřel, si stejně ponesete vy. Pokud ovšem telefon vy, nebo vaše sestra či třeba ve větších zařízeních recepce nezvednete.
Ale nemůžete přece popřít, že se to může stát…
Nepopírám. I lékaři jsou lidé a lidé, jak jistě uznáte, jsou různí. Zodpovědní i nezodpovědní, laxní anebo plnící přesně své povinnosti. Pochopitelně jsme, právě proto, že jsme jen lidé, bojácní i odvážní. Máme své rodiny, bojíme se nákazy, ale víme, že jsme často poslední nadějí pro ty, kteří nás volají. Znám mnoho svých kolegů a nevím o nikom, kdo by neplnil instrukce ministerstva zdravotnictví. Podotýkám, že pracujeme i podle doporučení České lékařské komory.
A vy osobně?
Jsem v ordinaci. Neléčím na dálku. Pokud je pacient nemocný, nenařizuji mu – i když připouštím, že jsou tací, kteří si takto mohou usnadňovat svoji práci – aby přišel ke mně do ordinace, ale jedu za ním ho vyšetřit. V tom se nic nezměnilo proti minulosti. Jsou i pacienti, kteří jsou chronicky nemocní, nepohybliví, i oni potřebují občas svého doktora, a tak vezmu brašnu, nastartuji auto a jedu za nimi.
Když jsem v ordinaci, bereme, já nebo sestra, každý telefon. Neléčíme na dálku. Pokud jde o zmíněné chronické pacienty, ti k nám opravdu nechodí. Těm skutečně předepisuji, když zavolají, léky elektronicky, tedy tzv. e-recepty na mobil nebo na e-mail.
Slyšel jsem ovšem, že pacienti se dnes obracejí na svého lékaře s různými banalitami, čímž zdržují anebo dokonce vytěžují lékaře, který by se mohl věnovat jiným problémům. Není to zdůvodnění pro to, že někteří lékaři nezvedají telefony?
Znovu opakuji, že většina z nás lékařů se nezapírá před pacienty. A k oněm »banalitám«: Dvakrát po sobě jsem pacienty, které jsem vyšetřila se zmíněnou »banalitou«, poslala rychlou zdravotní pomocí do nemocnice a v obou případech oba skončili na ARO.
Můžete nám říci, s čím za vámi přišli?
Tedy stručně alespoň jeden z oněch dvou případů. Volala mně rodina jedné staré paní a popsali mně její stav. Že prý je unavená, spavá, prostě byla jiná než jindy. Nakonec se ukázalo, jak jsem správně odhadla, že jde o závažný stav s minerálním rozvratem a renálním selháním.
Takové pacienty, jako je ta stará paní, babička, nelze léčit na dálku. Musíme ji vyšetřit. Mluvím za venkovské regiony, které znám. Nechtějí dokonce, abychom přijeli za nimi. Jsou lidé, kteří se mně vyhýbají obloukem i v obchodě.
Proč?
Protože se stýkám s nemocnými lidmi a lidé dnes, i v souvislosti s televizními pořady týkajícími se koronaviru s přílišným strašením, se bojí nákazy.
Jak se vám vůbec v této době ordinuje?
Nedobře. Krizová opatření bezesporu velmi ovlivňují moji práci. A všech lékařů. Dusím se v roušce, přitom musím brát telefony a obstarávat v ní i administrativu a jet za pacientem, je-li to potřeba. Pravdou je, že přezkoumávání invalidních důchodů uskutečňuji po telefonu. Protože pacienty této kategorie dobře znám, jsou chroničtí a potřebují dostávat důchod. Stejně tak znám v jejich případě stupně závislosti, dříve nazývané bezmocností. Nemohu za to, ale v tomto případě příspěvek nemocným lidem skutečně chybí.
Unikají nám ale prevence. Velmi těžko je budeme dohánět.
Oceňuji však »webináře«, které pro praktiky dvakrát týdně pořádá SVL JEP, tedy Společnost všeobecného lékařství České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Tady můžeme podávat dotazy i během online vysílání týkající se našich problémů.
Jsou však také věci, které se vám nelíbí. Které?
Nelíbí se mi hyenismus různých seskupení, která nabízejí předražené roušky, ventilátory, ozonové lampy za nekřesťanské peníze, či zavedení různých počítačových programů, abychom prý mohli pracovat z domova. Vadí mně tedy především chamtivost. A jak vidno, zdravotnictví pro některé »koumáky« je skutečně zlatým dolem. Je to opravdu smutné. Mám na mysli i farmakologický průmysl, který to skutečně umí skvěle. Ale nedělám si iluze. Je přece kapitalismus.
To se nemůžete bránit?
Uvědomme si, že lidé mají strach, a v době strachu se s nimi nechá báječně manipulovat. Věří lecčemu a zaplatí mnohé, i kdyby šlo o placebo. Také jsem takovým firmám naletěla, protože jsem si myslela, že to, co mně nabízejí, je lepší než to, co jsem měla k dispozici. Ukázalo se, že to tak nebylo. Když jsem tedy zjistila, oč jde, dostala jsem se s nimi do sporu. Nakonec jsem však rázným přístupem a i vyhrožováním právníky střet ustála. Ale co staří spoluobčané? Co špatně slyšící lidé, důvěřiví? Za kterými přicházejí, obrazně řečeno, až k vratům s různými nabídkami a léky údajně bránícími onemocnění koronavirem a podobně? Jde opravdu o hyenismus. Doba je zlá, dokonce i bez nemoci COVID-19.
Začali jsme praktickými lékaři. Četl jsem, že někteří z nich situaci řeší i zavíráním ordinací. Proto prý je někdy těžké se dostat k lékaři a žádat ošetření. Je to pravda?
Otázka by měla směřovat na někoho jiného než na mne. Ale budiž. Podle toho, co vím, je v celé České republice z různých důvodů zavřeno jen jedenáct ordinací praktických lékařů a třicet tři je uzavřeno jen částečně.
Jste pesimistka?
Ne, ne. Nechci být pesimistická. Věřím, že všichni společně i další nápor nemoci zvládneme, stejně jako jsme zvládli ten první. Věřím, že vláda a odpovědné orgány vědí, co dělají a co je nutné ještě udělat. Jen se bojím, aby nepodlehly všelijakým lobbistům, kterým nejde o zdraví nás všech, ale o to »něco na pandemii trhnout«. Zvláště mi jde o takové mesiáše, jako je Ivan Bartoš, Petr Fiala, Miroslav Kalousek, kteří nedělají nic, jen přes televizi kritizují cokoli, co odpovědní představitelé podnikají.
A ani pesimistická být nemohu, když vidím, co ti »obyčejní lidé« tady kolem nás dělají pro druhé. Šijí roušky, roznášejí obědy nebo další potřeby především starým a nemocným. To není málo.
A co říkáte uvolňování krizových opatření?
Žít v takovém napětí, v jakém žijeme dnes, se nastálo nedá. Pokud jde o nás lékaře, věřím, že za dodržování hygienických a dalších opatření, která nás bezesporu čekají, situaci zase zvládneme. Je ovšem na vládě a epidemiologických odbornících, aby stanovili možné a nemožné. Stejně jako profesor Prymula jsem přesvědčena, že například roušky budeme nosit dlouho a že jistá nepohodlná opatření nás budou provázet minimálně celý rok a možná i déle. Že především na rozdíl od některých tzv. rozvinutých zemí, které si tak říkají, jako jsou např. Spojené státy, uděláme vše pro ochranu těch nejohroženějších, to jest seniorů a nemocných, a nepřipustíme, aby kdokoli se nám pokoušel vnutit svá neuvážená rozhodnutí. Zvláště takoví, jako je Evropská unie, která na samém počátku vypuknutí krize byla zaskočena, a jakékoli její kroky byly její neschopností paralyzovány.
Proto nemohu být kritikem současné vlády, která vznikla jen díky prozíravosti KSČM, a jejích opatření, která přijala skutečně velmi rychle. Jsem si vědoma, že i ona byla zaskočena, nové skutečnosti neměly totiž dosud známá řešení, důsledky špatného rozhodování polistopadových vlád, pokud jde o »civilní obranu« a ochranu obyvatelstva vůbec, se najednou projevily, ale zhostila se svých povinností se ctí.
S koronavirem se budeme muset naučit žít a podle toho se chovat. To není pesimismus, ale reálné uvažování.