Městský soud v Praze minulý týden zrušil čtyři opatření vydaná ministerstvem zdravotnictví, neboť dle jeho názoru jsou vydány na nesprávném právním základu (zákon o ochraně zdraví lidu namísto krizového zákona) a orgánem k tomu nekompetentním (ministerstvo namísto vlády). Obsah rušených opatření soud nerozporoval. Důvodem ke zrušení tedy byla výlučně jejich forma.
Jedním z největších nepřátel spravedlnosti je tzv. právní formalismus, který nadřazuje formu nad obsah, čímž forma přestává být nosičem obsahu, ale stává se samoúčelem.
Jednoduchý příklad. »Zelená karta« je doklad o uzavření zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Pokud někomu od pojišťovny přijde mailem a vytiskne si ji na černobílé tiskárně, je to pořád tentýž doklad. Formalista však řekne, že pokud »zelená karta« nemá zelenou barvu, není »zelenou kartou ve smyslu zákona«, a na jejího držitele (kupř. při silniční kontrole) tudíž hledí, jako kdyby ji neměl. Formu (barva tisku) nadřadí nad obsah bez ohledu na to, že černobílý výtisk prokazuje splnění obsahu požadavku (uzavření zákonného pojištění) úplně stejně jako barevný. Právě toto jsou nejhorší případy extrémně nespravedlivého slepého rozhodování »ve jménu zákona«.
Značný aplikační formalismus bohužel prokázal i zmíněný Městský soud, když zrušil opatření naléhavého společenského obsahu, a to pro požadavek »lpění na pravidlech«, jak sám formuloval. Zaštítil se ochranou právního státu, avšak v jeho dávno opuštěné formální koncepci, která selhala už v období Výmarské republiky, kdy umožnila nástup Hitlera k moci formálně legálním postupem, tj. »podle zákona«. Naopak soudobá koncepce demokratického (materiálního) právního státu není založena na nedotknutelnosti formy, ale na nedotknutelnosti obsahové hodnoty. A pokud je některé základní právo klíčovou integrální součástí nedotknutelných hodnotových východisek naší ústavnosti, pak nepochybně právo na život, které nejen, že chrání nejvýznamnější hodnotu (samotný život), ale navíc je nezbytnou podmínkou realizace všech dalších základních práv. Kde není život, není shromažďování, volný pohyb ani hospodářská činnost. Právo na život chránila opatření ministerstva, která soud z formálních důvodů zrušil. Formu tak nadřadil požadavku na ochranu zdraví i životů.
Právní názor soudu je navíc arbitrární. Nouzový stav přece nevylučuje, aby ministerstvo konalo vedle vlády – žádný zákon nestanoví, že za nouzového stavu jsou suspendovány ostatní právní postupy a jedinou univerzální normou se stává krizový zákon. Nejednalo se navíc ani o situaci, kdy by ministerstvo rozhodovalo bez právního základu. Zákon o ochraně veřejného zdraví plně dostačuje, pouze soud se domníval, že měl být použit krizový zákon. Není to tak otázka toho, že by zákonné zmocnění neexistovalo, ale který z možných zákonů má být použit. Představa, že by tato opatření Vojtěchovo ministerstvo vydalo bez souhlasu většiny členů vlády, je též absolutně scestná. Takže o faktickém obházení vlády rovněž hovořit nelze.
Pro koho je tento rozsudek »ve jménu práv občanů« tedy vlastně vítězstvím? Bohužel určitě ne pro naše občany a jejich práva. Prezident Miloš Zeman dle ČTK řekl, že »soud na sebe bere veškerou odpovědnost za dopady svého rozhodnutí. Ať už jde o dopady na životy a zdraví obyvatel, tak na hospodářství celé republiky.«
Doufám, že onen 34letý soudce Štěpán Výborný, rozhodující minulý čtvrtek o celém národu, si tyto důsledky před vynesením rozsudku uvědomil, a pokud nastanou, svědomí mu umožní se s nimi vyrovnat.