Moje vzpomínky na 1. máj se měnily v souvislosti s tím, jak šel život. Od těch romantických mladistvých k těm ustáleným prvomájovým manifestacím, jejichž základním zaměřením byl boj za mír a za zlepšování života pracujících.
Jako na svůj 1. máj si vzpomínám na rok 1948 a prožívala jsem jej v našem novém domově v severomoravském pohraničí ve Vrbně pod Pradědem. Bylo to několik let po válce, hlavním heslem bylo budování pohraničí, obnova života v těchto oblastech.
Dá se říci, že od té doby jsem se májových akcí zúčastňovala pravidelně a to na řadě dalších míst, kterými jsem v životě prošla. Vždy jsem chodila dobrovolně a ráda a nedovedu si představit, že to jednou nepůjde.
V Táboře žiji přes čtyřicet let a také si celkem pamatuji, jak i tady oslavy v té době probíhaly. Před rokem 1989 to byly velké manifestace a průvody alegorických vozů, zúčastňovali se jich lidé z přesvědčení, ale také povinně organizovaní.
Chtěla bych ale vzpomenout na 1. máj v roce 1990, tedy před 30 léty. To už bylo postavení KSČ zcela jiné. Řady jejich členů výrazně prořídly a najednou být komunistou byla odvaha. Stranický aparát a ZO KSČ se rozpadaly, či později reorganizovaly a tak ani v Táboře se žádné shromáždění nekonalo. V té době jsem byla členkou jedné MO KSČ na Sídlišti nad Lužnicí, do které také přicházeli někteří členové ze zrušených ZO, zejména z armády.
Skupina nás, asi 10-15 členů, se tehdy dohodla, že si uspořádáme svůj 1. máj. Vypravili jsme se na Kozí Hrádek a tam na louce na okraji lesa jsme si udělali ohníček, upekli buřty, zapili je pivem a hlavně jsme vzrušeně diskutovali nad novou situací, ve které se strana ocitla. Byly to názory kritické a také sebekritické, hlavně jsme však měli na mysli další osud strany.
Po široké vnitrostranické diskusi došlo ke vzniku strany nové – Komunistické strany Čech a Moravy a to právě před 30 lety. V následujícím období se již komunistické prvomájové oslavy v Táboře konaly pravidelně a to na různých místech. V hotelu Palcát, před zemědělskou školou a nyní na Pražském sídlišti. Na našich manifestacích vystupovali různí straničtí činitelé. Ale byl to především Miloslav Ransdorf, který vždy dokázal zaujmout svým výborným kvalifikovaným projevem.
Po několik let k nám na prvomájová setkání jezdil pěvecký dětský soubor Koloušci z Pionýrské organizace Božejov. Pěvecké výkony dětí byly vždy oceňovány srdečným potleskem účastníků.
Svůj významný podíl na prvomájových oslavách má trvale také Levicový klub žen z Tábora. Ženy zajišťovaly některé organizační úkoly, ale také pro účastníky napekly koláčky, perníková srdíčka, či vyrobily různé drobné ozdoby.
Letos, s ohledem na opatření ke zvládnutí pandemické virové nákazy, musíme oslavy 1. máje-Svátku práce vynechat. Avšak pevně věřím, že prvomájové tradice nezaniknou a budou vždy příležitostí k setkávání nejen komunistů.