Rozhovor Haló novin s prvním místopředsedou Sněmovny a předsedou ÚV KSČM Vojtěchem Filipem
Jaký je váš názor na současnou situaci v Bělorusku?
Současná situace v Bělorusku není zdaleka tak černobílá, jak je vykreslována ve většině sdělovacích prostředků. Současný běloruský prezident Alexandr Lukašenko je prvním prezidentem nezávislého běloruského státu a úřad zastává od roku 1994. Po svém nástupu ukončil chaotické období vlády premiéra Vjačeslava Kebiče a předsedy Vrchní rady Běloruska Stanislava Šuškeviče. Po celou dobu ve funkci Alexandr Lukašenko čelil tlakům jak ze Západu, tak i z Ruska. Mezi oběma póly se Lukašenkovi podařilo manévrovat 26 let. Zjednodušeně řečeno, Lukašenko tlačil ke zdi jak jednu, tak i druhou stranu a v návaznosti na to, kdo a v jaké míře Bělorusko jako důležitou dopravní i politickou křižovatku potřeboval, se mu dařilo vymáhat pro Bělorusko různé výhody. Prioritou všech funkčních období bylo udržet dobré vztahy s Ruskem, se sousední Ukrajinou i se západními státy.
Ve vztahu k rusko-ukrajinskému konfliktu Lukašenko držel přísnou neutralitu. Nikdy například nezaujal kategorické stanovisko ve vztahu k otázce připojení Krymu k Ruské federaci, stejně rezervovaně se stavěl k otázce občanské války, která probíhá na východě Ukrajiny. Zejména na Ukrajině byl Lukašenko donedávna velmi populárním politikem. Ukrajincům imponovalo, že na rozdíl od Ukrajiny je v Bělorusku pořádek. Alexandr Lukašenko nedopustil, aby došlo k deindustrializaci země tak, jak se to stalo na Ukrajině a částečně i v Rusku. V Bělorusku nebyla provedena divoká privatizace a nevznikla zde třída nevyzpytatelných oligarchů, kteří dnes trhají Ukrajinu na kousky. Téměř 80 % běloruské ekonomiky je ve státních rukou. Běloruský HDP na hlavu je oproti Ukrajině dvojnásobný a asi jen o 20 % nižší než ruský. Přitom mzdy jsou v Bělorusku distribuovány mnohem rovnoměrněji než na Ukrajině či v Rusku. V Bělorusku je neuvěřitelný pořádek (čisto, nízká míra korupce, fungující státní aparát). Proto je životní úroveň Bělorusů (v porovnání s okolními státy) slušná.
Bělorusko v mnohém vděčí za svou životní úroveň tomu, že Lukašenko, nehledě na svou neutralitu v ukrajinské otázce, udržoval nadstandardní vztahy s Ruskem, přičemž toto přátelství nebylo rozhodně zadarmo. Rusko to stálo zhruba 100 mld. USD, které Bělorusko od Ruské federace dostalo v různých podobách, tedy zejména v náhradách či úlevách.
V období mezi lety 1994 a 2014 se o Lukašenkovi mluvilo jako o posledním diktátorovi Evropy. Vzhledem k událostem na Ukrajině se však Bělorusko stalo vyhledávanou »nevěstou« jak pro Rusko, tak i pro Západ. Západní země a USA tak poměrně rychle akceptovaly výsledky prezidentských voleb v roce 2015, které proběhly analogicky a se všemi atributy voleb, které se konaly v letošním roce. Stejně jako letos, i v roce 2015 Lukašenko zvítězil v prvním kole se ziskem přesahujícím 80 % hlasů. Od té doby začal Lukašenko provádět takzvanou multivektorální politiku, jinými slovy, začal se sbližovat se Západem mnohem víc než doposud.
Averze proti Lukašenkovi byly dočasně utlumeny a v únoru letošního roku Bělorusko dokonce navštívil Mike Pompeo. Rusko naopak lehce omezilo finanční podporu poskytovanou Bělorusku, zejména tím, že zvedlo cenu ropy, kterou do té doby Bělorusku poskytovalo za vnitrozemské ceny. To vedlo v Bělorusku ke snížení životní úrovně, a tím i k destabilizaci Lukašenkovy pozice. Celé období vlády Lukašenka mezi léty 2015-2020 se neslo v duchu tvrdých jednání s Ruskem, kde Lukašenko svému východnímu partnerovi a »bratrskému národu«, jak s oblibou zdůrazňoval, nic nedaroval, protože si byl vědom, že pozice Běloruska je, z důvodu znepřátelení Ruska s Ukrajinou, mnohem významnější. Tvrdou vnější politiku mu umožňoval autoritářský způsob vládnutí.
Když se blížily volby v roce 2020, přišly jak Západ, tak Rusko s vlastními politickými projekty. Ruským projektem byl Viktor Babaryko, bývalý předseda představenstva běloruské filiálky ruského Gazprombanku, Západ podporoval videoblogera Sergeje Cichanouského. Viktor Babaryko byl silný kandidát a v předvolebních průzkumech se jevil jednoznačným favoritem. Dosahoval popularity 49 %. V rámci předvolební čistky kandidátů zavřel Lukašenko pro jistotu jak Babaryka, tak i Cichanouského. Nicméně Cichanouského tým postavil jako kandidáta manželku Cichanouského Světlanu, která nakonec ve volbách získala okolo 10 % hlasů. Ihned po prohraných volbách Světlana Cichanouská opustila Bělorusko a nyní se nachází v Litvě, kde se, s podporou Litvy a Polska, věnuje politické činnosti zaměřené proti Lukašenkovi.
Znamená to tedy, že Bělorusko se stalo dějištěm nového geopolitického konfliktu?
Bělorusko bylo vždy zemí, která se podobně jako Ukrajina nacházela na geopolitickém zlomu. Svou vnitřní stabilitu si však tato země udržela díky politice Lukašenka, který jednak v zemi udržoval slušnou životní úroveň, jednak tlumil činnost různých občanských aktivistů, z nichž nemalá část hájí geopolitické zájmy sousedních zemí a dostává od těchto zemí na svou činnost různou formu podpory. Vzhledem k tomu, že představy různých zemí ohledně budoucnosti Běloruska mají odlišný charakter, není Bělorusko daleko od toho, aby jej společnými silami roztrhaly na kusy, jak se to stalo s Ukrajinou. Budu-li konkrétnější, Polsko a Litva mají historické imperiální ambice a není jim cizí myšlenka obnovy Polsko-Litevského velkovévodství, jehož bylo Bělorusko po určitou dobu součástí, přičemž historie soužití Poláků s Bělorusy má mnoho pozitivních, ale i stinných aspektů. Mezi ty stinné patří popolšťování, národnostní a ekonomický útlak běloruského obyvatelstva.
Otřesnou kapitolu působení západních stran v Bělorusku představuje období Velké vlastenecké války, kdy bylo Bělorusko podrobeno obrovské míře utrpení ze strany nacistického Německa.
Rusko–běloruské vztahy mají o poznání pozitivnější nádech. Sovětský svaz byl prvním obdobím, kdy započal existenci běloruský stát (Běloruská SSR). Po skončení druhé světové války byla s pomocí ostatních svazových republik obnovena téměř zničená běloruská ekonomika, a konečně v období po zániku Sovětského svazu je Rusko hlavním sponzorem běloruského blahobytu.
Na druhou stranu je Bělorusko pevně zakotveno ve sféře vlivu Ruska a Rusko má na území Běloruska strategické vojenské základny. Je tedy logické, že Rusko má v současné době zájem na zachování stability v Bělorusku a západní sousedé naopak na destabilizaci této země. Na otázku, co je v zájmu obyvatel Běloruska, si můžete odpovědět sami.
Osobně mne velmi znepokojují výzvy paní Cichanouské ke stávkování. Zde nejde o politiku, ale o jednoznačné poškozování země, ať je u moci kdokoliv. Většina podniků, kde by se podle představ paní Cichanouské mělo stávkovat, je státních. Pokud budou tyto podniky ekonomicky poškozeny, znamená to především dopad na jejich zaměstnance. Pokud je toto cílem opozice, je to opravdu smutné, protože nehledě na různé názory by všechny strany konfliktu měl sjednocovat zájem na prosperitě jejich země, což se bohužel neděje.
Kdo je podle vás hlavním viníkem současné situace?
Jak už to v libovolném konfliktu bývá, příčin je mnoho. Co se týče Alexandra Lukašenka, jeho vina spočívá v tom, že nedokázal pro svou politiku získat v dostatečné míře mladou generaci, kterou do jisté míry provokoval svými »kolchoznickými« postoji. Fakticky byl Lukašenko velkým fandou nových technologií a v Bělorusku vyrostlo nepřeberné množství špičkových odborníků v kybernetické oblasti a mnoho technologických firem. Žel, nikdo nedokázal tyto úspěchy mladé generaci vysvětlit.
Podíl Ruska spočívá v tom, že se nespokojilo s pozicí Běloruska tak, jak byla, přes cenu štědrých subvencí, kterými Rusko dotovalo běloruskou ekonomiku, a proti tomu ústrků, jež se Rusku od Lukašenka dostávalo. Pokud by Rusko v předvolebním období více »otevřelo kohouty«, situace by mohla být mnohem předvídatelnější.
Chyba Západu, zejména USA a EU, je cyničnost a absolutní nedostatek svědomí a slušnosti. Západní politici se snaží dostat doteď možná ne ideální, ale v podstatě prosperující a stabilní zemi na cestu, kterou procházejí státy jako Ukrajina, Sýrie, Libye či Jugoslávie. Západ opět žel prokázal pouze to, že umí státy rozvracet, ale nikoliv budovat.
Jaký máte názor na naši zahraniční politiku vzhledem k Bělorusku?
V rámci obecné bídy naší zahraniční politiky mohu snad ocenit alespoň to, že pan Petříček neuznal paní Cichanouskou prezidentkou tak, jak to učinil s panem Guaidó ve Venezuele. Proti studiu běloruských studentů na našich vysokých školách nic nenamítám, nemělo by to však být motivováno politickými postoji těchto studentů, ale jejich talentem.
Co se týče finančních příspěvků běloruské opozici, myslím, že bychom se neměli vměšovat do vnitřních záležitostí této země. Zároveň bychom měli akceptovat, že Bělorusko je etnicky a kulturně mnohem více spřízněno s Ruskem než se svými západními sousedy, což nám vůbec nebrání v tom, abychom měli s Běloruskem vynikající vztahy. Jsem kritický k věznění pro jejich politické přesvědčení. Sám na naší justici vnímám nedobré politické zabarvení, kdy za namalovaná tykadla je odsuzující rozsudek a za nechutné výzvy k likvidaci třeba prezidenta se osvobozuje. To, pokud přejde do stadia věznění za názor, je nepřijatelné.
Naše zahraniční politika jistě může kritizovat i Lukašenka, pokud neoprávněně vězní své politické oponenty, ale neměla by pak opomíjet kritiku i v jiných zemích. Neměla by se však dívat pouze jedním směrem. Tak například mohli bychom rovněž protestovat proti tomu, jak je ve Velké Británii zacházeno s Julianem Asaangem, nabídnout politický azyl Edwardu Snowdenovi či vyvinout diplomatický tlak na Španělsko ohledně trestního stíhání katalánských politiků. Na Ukrajinu bychom mohli tlačit, aby splnila svou část Minských dohod a ukončila občanskou válku, která již trvá šest let. A mohl bych pokračovat ve výčtu používání nechutné praxe »dvojího metru«.
Jaké jsou prognózy vývoje v Bělorusku?
V současné době se rýsují tři varianty. Scénář, který je preferován západními státy (a žel i Českou republikou) spočívá v živelném odchodu Lukašenka od moci a předání vlády opozici. Podle představ Západu by to měla zřejmě být koordinační rada, vytvořená paní Cichanouskou. Takový vývoj by byl provázen dlouho trvající nestabilitou Běloruska, možnou občanskou válkou, protože Bělorusové by jen velmi těžko hledali shodu na budoucí zahraničně politické orientaci země a obrovským ekonomickým úpadkem.
Druhý scénář je, že občanské nepokoje budou eskalovat a moc v zemi převezme dočasně armáda jako garant ústavnosti. Armáda pak dovede zemi jak k ústavním změnám, tak i k novým volbám. Takový vývoj je menším zlem v porovnání s první variantou.
Třetí (mnou preferovanou) variantou je, že se současné moci podaří nastolit alespoň relativní pořádek, budou provedeny změny ústavy a podle nich pak budou v zemi nové volby, v rámci kterých dojde k přirozenému zrození nových politických osobností. Podpora těchto osobností se pak nebude měřit lajky v sociálních sítích, ale hlasy ve volebních urnách. Takový vývoj, ač má podporu realistických sil včetně RF, ale není preferován západními sousedy, protože by znamenal přirozenou eliminaci váhy paní Cichanouské, která je preferovaným politickým projektem Západu, a na scénu by opět mohl přijít Viktor Babaryko jako horký kandidát.
Lze nějak srovnávat současné události v Bělorusku s událostmi v Československu v roce 1989?
Události v Bělorusku a u nás před 30 lety mají společného mnoho. Žel především je to naivita lidí, kteří vycházejí do ulic. Zatímco v roce 1989 stáli na českých náměstích ti, kdož snili o pravdě a lásce, která bude vítězit nad lží a nenávistí, v kuloárech se vedly tvrdé hry o dělbu moci a přivlastnění si státního majetku. O patro výše se plánovalo, jak bude naše země zneužita v nadcházející geopolitické hře. Posuďte sami, čím se situace v dnešním Bělorusku liší. I tam mají mladí lidé nadšené obličeje a věří, že pokud odejde Lukašenko, jejich svět se změní k lepšímu jako mávnutím kouzelného proutku.