Hnutí ANO je jako mladý agresivní virus, hostitele nakonec zabije, míní politolog Oskar Krejčí.
Rozhovor: S politologem Oskarem Krejčím jsme hovořili o situaci na levici po volbách do krajských zastupitelstev a Senátu, ale i o dalších problémech domácí politické scény.
!Argument: V redakci jsme zaznamenali dotazy několika čtenářů, kteří se podivovali nad tím, že jste neokomentoval výsledky posledních voleb na Slovensku a v Česku. Vám se do toho nechce?
Oskar Krejčí: Nechce. Vše základní bylo už řečeno před dvěma třemi lety, jen se potvrdily tendence vývoje. Pitvat trapnosti neposkytuje žádnou intelektuální radost.
!A: Dobře, ale neosobně, jenom jako politolog – mohl byste zopakovat alespoň ty hlavní rysy vývoje českého stranického systému? Proč ten propad levice?
OK: Levice v Česku skomírá ze dvou hlavních důvodů. Především chybí jasně zformulované programové ozvláštnění, které by ji odlišilo od koaličního partnera. Zároveň chybí osobnosti, které by věrohodně personifikovaly onu programovou specifiku. To vše doprovází bezradnost stranického aktivu jak ČSSD, tak i KSČM, který není schopen vyvodit důsledky z dlouhodobého propadu prestiže. Zbabělé přehlížení vypovídací hodnoty čísel zrozených ve volbách…
!A: To je zřejmé, ale jak se to projevuje v praxi? Co se skrývá za oněmi číselnými údaji z voleb, jaké jsou konkrétní příčiny těchto čísel, důvody volebních porážek levice v posledních letech.
OK: Když se vyhneme profilování osobností vůdců zmíněných stran, pak bezesporu hlavním problémem je sebevražedná spolupráce s hnutím ANO. Na tento přiznaný či nepřiznaný trojspolek – tolerance vlády ze strany KSČM je jen obdobou opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD z roku 1998 – reagují levicoví voliči dvojím způsobem. Jedna část odmítá spolupráci s oligarchou a reformismus, který je výsledkem této symbiózy; ti se stávají pasivní, nebo hledají jiné reprezentanty svých názorů – jako například SPD. Druhá část původně levicových voličů vidí v Andreji Babišovi dynamického odpůrce polistopadové pravice a odcházejí od podpory levice k němu. Pro ně jsou Babišovy hádky s Miroslavem Kalouskem to, co chtěli dávno vidět a slyšet – ale nikdo to na levici neuměl říci nebo k tomu neměl odvahu. Nemluvě o tom, že Babiš je z hlediska pragmatického řízení a mediálního vystupování v polistopadové době vskutku nadstandardně dobrý premiér.
Hnutí ANO je jako mladý agresivní virus: má tendenci parazitovat na těle hostitele s takovou vervou, že ho zabije – a umírá i s ním. Ani ANO, ani virus to nedělají schválně, taková je prostě jejich povaha.
!A: To přirovnání se mi zdá příliš emotivní. Podsouváte Babišovi zlovolný úmysl.
Právě naopak – hovořím o nechtěné strategické chybě, protože povaha spolupráce hnutí ANO s ČSSD a KSČM ničí všechny tyto tři subjekty. Děje se tak s podivuhodnou fatální nevyhnutelností. Vzpomeňte si: při první vlně pandemie se podařilo předsedovi sociální demokracie pozitivně zviditelnit na postu šéfa ústředního krizového štábu. Nedávné volby ale ukázaly, že ani to za daných koaličních podmínek nestačí. A v druhé vlně je naděje na pozitivní zviditelnění mnohem menší. Pro KSČM jsou úspěchy dosažené při úpravě zákonů zaplaceny útěkem nejen od programu, ale i od slovní zásoby. Navíc mnozí její voliči, zvláště ti starší, vědí, že reformismus bez systémových změn přináší jen dočasný pocit úspěchu – výdobytky vbrzku z jedné strany ohlodá inflace, z druhé je odstraní či si je přivlastní příští pravicová vláda.
Pokud jde o hnutí ANO, nejoptimističtější průzkumy slibují, že by ve volbách do Poslanecké sněmovny mohlo získat až 30 % odevzdaných hlasů. To by znamenalo zisk přibližně 80 mandátů. Jenže na vyslovení důvěry potřebuje nová vláda nadpoloviční většinu z přítomných poslanců dvousethlavé Sněmovny. Při zachování současných tendencí nemá spolupráce zmíněných tří subjektů naději takovou nadpoloviční většinu zajistit. Babiš bude potřebovat jiného partnera, jenže do toho se nebude chtít nikomu. SPD by čekal úděl KSČM a ČSSD, pravicové strany, tedy včetně Pirátů, si pravděpodobně vystačí při sestavování většiny samy.
!A: Z řady komunistických poslanců ale v poslední době zaznívají radikálnější výzvy. Například snížit navrhovaný rozpočet Ministerstva obrany o 10 miliard, což některá média hned komentovala jako útok na záměr dávat na obranu dvě procenta HDP. Zazněl i návrh zrušit poplatky České televizi.
Jo jo, veřejnoprávní obrazovka straší veřejnost téměř každý den důsledky nesplnění příslibu NATO. Ovšem i náčelník generálního štábu vystoupil s hysterickým prohlášením, že požadavek snížit návrh rozpočtu pro armádu o 10 miliard ohrožuje bezpečnost země. Pan generál by měl říct, v čem je ono vojenské ohrožení Česka – nebo přestat šířit poplašné zprávy. V reálném životě ale vypadá onen požadavek na snížení návrhu růstu vojenských výdajů více jako alibi pro vládu než radikální přání ochránit rozpočet a nasměrovat ho na sociálně-ekonomické úkoly rozvoje. Navíc je tu prostá matematika, kterou veřejnoprávní indoktrinace buď z hlouposti, nebo záměrně ignoruje. K naplnění slibu v podobě vojenských výdajů na úrovni dvou procent HDP se lze snadno dopracovat tím, že udržíte přibližně konstantní výdaje v době, kdy HDP klesá. To znamená, že by se Česko mělo k militaristickému snu o dvou procentech příští rok přiblížit i bez oněch deseti miliard, ne se od něho vzdálit.
Druhý vámi zmiňovaný poslanecký návrh, tedy zrušit televizní daň, je věcně správnější, odvážnější a straně, jakou by měla být KSČM, více sluší.
I přes tyto návrhy zůstává KSČM na sestupné dráze. Víte, je to vlastně prosté a čitelné po celé polistopadové období. Stačí si připomenout, že kdysi mohutné komunistické strany Itálie a Francie zahynuly v okamžiku, kdy si jejich představitelé sedli do ministerských křesel. Ve vládě nedokázaly – a vlastně ani nemohly – prosadit svůj radikální program. Zato dokázaly zničit svoji důvěryhodnost jako radikální strany. KSČM tento sebevražedný scénář vylepšila: nevyměnila svoji důvěryhodnost za pár ministerských postů, ale za několik líbivých křesel ve vedení Poslanecké sněmovny. Smrt v upírském objetí pragmatického oligarchy. Škoda slov.
!A: Zastavme se ale ještě chvíli u KSČM. Její předseda už oznámil, že nehodlá znovu kandidovat. V listopadu se bude konat zasedání ústředního výboru, které přijme rezignaci vedení a zvolí nového předsedu. Následovat bude sjezd. V této chvíli se mluví o deseti kandidátech na předsedu. Zdá se, že se tato strana chystá začít novou etapu.
OK: Tak za prvé: povolí hygienici zasedání ÚV a sjezd? Kdoví co se během doby odkladu stane?
V této chvíli se zdá, že jediný z kandidátů na předsedu, který má naději být zvolen, je Kateřina Konečná. Je viditelná, ve volbách do Europarlamentu ukázala, že má i veřejnou podporu, Moravskoslezský kraj, odkud pochází, i v nedávných krajských volbách patřil k těm pro KSČM vstřícnějším. Jsou tu ale dvě slabiny. Především v úspěchu jí pomáhá mládí, přání členů i příznivců KSČM mít na viditelném místě předsedy mladou ženu. Jenže KSČM je víc než kterékoliv politické uskupení v Česku stranou dvou generací. Generací s velice odlišnými životními zkušenostmi. Tu druhou generaci v KSČM nejvýrazněji reprezentuje Josef Skála. Zdá se, že udržet KSČM při životě sázkou pouze na jednu generaci, je nemožné. Znamenalo by to umrtvit, odradit velkou část aktivu ve chvíli, kdy se nové vedení pokusí tuto stranu oživit.
!A: Říkal jste, že Kateřina Konečná má podporu, ale že jsou tu dvě slabiny. V čem je ta druhá?
Podle dostupných údajů má dnes Kateřina Konečná v KSČM většinovou podporu. Avšak vyhrát bývá často snazší než vítězství udržet a zhodnotit. Když se KSČM nepostaví na obě nohy, padne. Nebo, chcete-li, jiné přirovnání: na jedné noze může doskákat k volebnímu cíli, ale mezi tím může být závod ukončen uzavřením pětiprocentní klauzule. Politika není olympiáda – důležité není zúčastnit se, je nutné uspět. Má-li KSČM začít obrodu, měl by její nové vedení tvořit, alespoň dočasně, důstojný „nesymetrický tandem“.
Pokud jde o druhé riziko, kterému bude muset čelit každý nový předseda KSČM – nestačí jen mezigenerační empatie, vzájemné láskyplné porozumění. První reakcí starého vedení KSČM na výsledky posledních voleb bylo tvrzení, že chyba byla v komunikaci mezi centrem a kraji či okresy. To je nesmysl. Největší chyba byla v politické strategii, a to chyba dlouhodobá.
!A: Nepřeceňujete význam strategie? Mluvil jste o potřebě strany ozvláštnit se, to je především otázka programu.
V každém politickém hnutí nebo straně může byt program zastoupen kolektivní emocí. Ostatně, kdo v této zemi čte stranické programy? Strategie, to je něco jiného. Strategie – ať již literárně zformulovaná, nebo čistě intuitivní – řídí směřování praktických kroků. Viditelných kroků s věcnými důsledky. Proto by se mezigenerační shoda v KSČM měla týkat především nové strategie. Její aktuální podobu předchází otázka, zda má levice nadále podporovat vládu Andreje Babiše. Opakuji ještě jednou: nestačí diskutovat o jménech, nové vedení KSČM by mělo mezigenerační shodu ztvárnit do nové společné strategie. Nedojde-li k takovéto shodě, vítězství jedné skupiny se ve volbách změní v prohru celé strany.
Komunisté nejednou doplatili na nadměrnou disciplinovanost. Teď by ale měli diskutovat o strategii veřejně. Využít pár týdnů, kdy je KSČM pro velká média zajímavá, protože její vnitřní debaty o strategii se nutně budou týkat budoucnosti vlády. KSČM by měla pochopit, že v této fázi nevadí veřejně prezentované rozpory. Samozřejmě, jen když jsou tyto rozpory vyjádřeny věcně, bez osobních útoků – pak by se mohly stát důkazem, že tato strana ještě není mrtvá. Zároveň by však KSČM měla počítat s tím, že když dojde k jejímu oživení, velká liberální média ji začnou embargovat. Víc než dosud. KSČM by si proto během rekonvalescence měla vytvořit vlastní moderní informačně-propagační systém.
A ještě k otevřené diskusi: veřejně naznačené úmluvy mají větší naději být naplněny než kuloárové dohody. I když – co je v politice věčné? Dokonce i mezinárodní právo uznává, že ve změněných podmínkách mohou být smlouvy jednostranně vypovězeny. Tedy kromě úmluv o hranicích. Dohody o přežití by asi měly mít povahu hraniční smlouvy.
!A: To, co víc než naznačujete, tedy změnu strategie KSČM, by mohlo vést k pádu vlády. Ovšem také ODS mluví o tom, že po odeznění druhé epidemické vlny postaví otázku důvěry vládě. Myslíte, že tento návrh může projít?
Než odpovím přímo na otázku, drobné odbočení: svrhnout vládu na vrcholu boje proti novému koronaviru by se podobalo zločinu – ať už by ho spáchala KSČM, nebo ODS. Vláda sice v boji proti koronaviru nepostupuje nijak oslnivě, ale nic lepšího se nenabízí. Teď je nutné povýšit solidaritu nad amatérskou kritiku a potlačit partikulární zájmy.
Pokud jde o vaši otázku, zda může ODS vyvolat pád Babišovy vlády, odpověď zní – může. Je ale velmi pravděpodobné, že právě proto ODS návrh na vyslovení nedůvěry vládě nepodá. Nebo tak učiní jen při plném zatmění mysli.
!A: Proč myslíte?
Z druhé vlny pandemie vzejde vláda vedená hnutím ANO oslabená…
!A: I to se mi zdá jako nezdůvodněný předpoklad.
Dobře, tedy – vzejde pravděpodobně oslabená. Druhá vlna pandemie v Česku je nejen větší v číslech, ale míří také do společnosti, která sice už ví, jak by se měla bránit, ale je unavená, nejistá. Ekonomické ztráty se v jednotlivých vlnách neopakují, ony se sčítají, nabalují. Jestliže za horizontem první vlny se rýsovalo nadějné letní slunce, druhou vlnu doprovází depresivní podzim. Neexistuje poplašná zpráva na téma COVID-19, které by se média štítila. Ve svém celku šíří špatnou náladu, nemobilizují. Na ulici se začali bouřit vězňové konspiračních teorií. A na obzoru by mohla být třetí vlna…
!A: Vraťme se ale k vaší představě, že ODS nakonec nevyvolá hlasování o důvěře.
Jestliže bude vláda oslabená, otázkou bude, zda její slabost nepěstovat do voleb, nebo dát vládnoucím stranám čas na obnovu sil v lavicích opozice. Po svržení Babišovy vlády by s největší pravděpodobností nastoupila „vláda odborníků“, jmenovaná prezidentem. Tak tomu bylo po svržení vlády Mirka Topolánka v březnu 2009. Toto hlasovací vítězství sociální demokracie ve Sněmovně se dostavilo ve chvíli, kdy byla ODS pod nejtěžší palbou médií. Po vytvoření úřednické vlády se do voleb vzpamatovala. Že by toto byl toužebný cíl ODS, Pirátů, Starostů a TOP-09?
Ten, kdo by si měl přát pád Babišovy vlády, jsou ČSSD a KSČM, aby získaly čas vyvinit se ze své dosavadní politiky.
!A: Dobře, takový oddych by mohl pomoci i hnutí ANO.
Tomu asi nejméně. A nezapomínejte, že v Česku převládá nekulturní jednání vůči bývalým premiérům, ať již jde o zmíněného Mirka Topolánka či Jiřího Paroubka, ale nejen o ně. V lepším případě je na ně hozena deka zapomnění. Zdá se ale, že neférové chování vůči Petru Nečasovi je jen slabý odvar toho, co čeká Andreje Babiš poté, až přijde o post předsedy vlády. Současný premiér jede na tygru.
!A: Než skončíme náš rozhovor, nemohu si odpustit návrat k vašim poznámkám o pandemii. Konkrétně k vašim slovům o třetí vlně, o neoslnivém postupu vlády…
Koncovka pandemie, kterou způsobil COVID-19, může mít v Česku několikerou podobu. Může se zopakovat jarní scénář: podaří se pomocí obrany nezměněný koronavirus zahnat do kouta, bude následovat uvolnění – a za ním nová vlna. Zatím na Západě používaná opatření jen nemoc odkládají a činí jednotlivé vlny předvídatelnější. Takto by se při zachované úrovni nakažlivosti nového koronaviru dalo pokračovat v přílivech a odlivech nemocnosti až do chvíle, kdy promořenost populace dosáhne kýženého bodu zlomu, po němž se začne reprodukční číslo samo zmenšovat. Nebo koronavirus zmutuje, sníží se buď jeho nakažlivost, nebo nebezpečnost či obé. Třetím modelem je protiútok pomocí vakcíny a/nebo léku. Obraz toho posledního, nejnadějnějšího způsobu vypořádání se s novým koronavirem je dnes znehodnocován politizací pandemie: pro liberální salony a pravověrná média na Západě se stalo neslušné mluvit o ruské nebo čínské vakcíně. Pardon – pomlouvání je nejen dovoleno, je dokonce vítáno.
Celkově se zdá, že na Západě by se v první polovině příštího roku mohl ofenzivní přístup díky vakcíně prosadit. Jestli tomu tak bude, a mohu se samozřejmě mýlit, pak volby do Poslanecké sněmovny proběhnou ve stínu pandemie, v nejlepším případě pouze jejích ekonomických dozvuků.
!A: Přes všechnu tragédii, kterou tyto modely provázejí, vaše představa vyznívá poměrně optimisticky. Nezdá se mi ale, že jste vyčerpal všechny varianty, nebo jak říkáte modely, přístupu k pandemii.
Máte pravdu, je tu ještě jiný model řešení – nazvěme jej „čínský“. Když epidemie ve Wu-chanu propukala, město bylo hermeticky uzavřeno a dostalo se mu rychlé a mohutné odborné i materiální pomoci od zbytku Číny. Několikavrstevné testování a tvrdá karanténa vedly k tomu, že po několika týdnech se uzávěra mohla uvolnit a ekonomika Číny se opětovně rozpohybovala. Podle Světové banky bude Čína letos jedinou mocností, jejíž HDP vzroste. Však také za září hlásí Čína meziroční nárůst přímých zahraničních investic o 25,1 %. Ve Zlatém týdnu, což bylo osmidenní volno na začátku října spojené s výročím vzniku ČLR, volně cestovalo po Číně přibližně 637 milionů lidí. V téže době jsme se v Evropě učili používat slovo lockdown.
Před několika dny ve městě Čching-tao na severovýchodě Číny zdravotníci objevili – po dvou měsících klidu v celé zemi – dvanáct případu nového koronaviru. Peking opět nechal uzavřít celou městskou aglomeraci a z ostatních částí Číny následovala pomoc. Všichni v uzavřené oblasti, tedy 10,9 milionů lidí, byli během týdne testováni a nástupu epidemie se podařilo zabránit. Něco takového děravé testování a neúplná rodinná a lokální karanténa na Západě, tedy v Evropě a USA, nedokážou. Neumí oddělit bojovou frontu a týl, zápas se tudíž vede na celém území s klamavými lokálními výkyvy. K tomu absurdní řeči o tom, že i pouhá povinnost nošení roušky omezuje lidská práva. Do toho sobecká média ženoucí se za senzacemi, politická opozice, která pěstuje negativismus místo zdravého rozumu… To vše ve chvíli, kdy by zavádění a řízení nouzových opatření v boji proti pandemii měli přebírat odborníci.
!A: No nevím, právě poslední měsíce v Česku názorně ukázaly, že odborníci nemají jednotný názor.
Všichni se učí za pochodu takříkajíc v bojových podmínkách. Ale máte pravdu, odborníci chybují a také mezi nimi jsou exhibicionisté. Říká se, že největší chyby dělají experti. Kus pravdy na tom je. Odborná komunita jako celek se ale učí rychleji a na úrovni globálních zkušeností než jiné komunity. Roztříštěná politická komunita se na Západě z valné části užírá sobeckou touhou po osobní moci na lokálním dvorečku. Jak ukazuje pozoruhodný film Sociální dilema z dílny Netflixu, degradace společnosti se v podmínkách digitálního kapitalismu urychluje. Což je důvod, proč potřeba životaschopné levice dostává osudový rozměr – v okamžiku, kdy ta středoevropská prožívá snad nejhorší období od svého vzniku.