Rozhovor Haló novin s právníkem a bývalým předsedou ÚV KSČM Vojtěchem Filipem.
V současné době se hodně řeší možnosti prezidenta Miloše Zemana při jmenování ministrů, konkrétně tedy odmítnutí některého z nich. Jak to jako právník a zkušený politik vidíte?
Už několikrát jsem to zmínil, ale musím znovu připomenout, že zavádějící a někdy hloupé komentáře o tom, co může a co nemůže prezident České republiky, pokud jde o jmenování členů vlády, mne nutí to tedy udělat ještě jednou. Kromě několika málo článků jsem vždy byl zděšen amatérským a někdy až nechutně urážlivým textem nebo návrhy i od politiků, kteří chtějí být ve vládě o tom, co náleží prezidentu v souvislosti se schvalováním a jmenováním jednotlivých ministrů. Co si smí dovolit a kde už překračuje své pravomoci a dostává se do rozporu s Ústavou ČR a příslušnými zákonnými normami? Nakonec je to jedna z dnešních nejčastěji diskutovaných otázek. Kámen úrazu spočívá v tom, že komentáře (politické či novinářské) nejsou vesměs vedeny snahou dopátrat se objektivní pravdy, ale upozadit hlavu státu v této klíčové proceduře. Věc má o to bizarnější pozadí, že se k ní vyjadřují lidé, jejichž právní povědomí je dáno tím, že si ani nepřečtou příslušné ustanovení čl. 62 nebo jsou vedeni spíše svou nenávistí k osobě prezidenta. A pak je komentář o to hloupější.
A fundovaný názor zní tedy jak?
Ústavním právem se zabývám mnoho let, mnoho let jsem ho musel používat i na půdě Poslanecké sněmovny PČR. Nemohu jinak, než v celém rozsahu souhlasit se zasvěceným vyjádřením, které před časem zveřejnil portál www.ceska-justice.cz, kde šlo skutečně o odborný a nezkreslený text.
Nechci teď dělat úplný rozbor, ale jen připomenout to nejzákladnější, je zde kromě jiného uvedeno, že... Ústava dává prezidentovi právo jmenovat ministry. Ten sice nemůže jmenovat někoho bez návrhu premiéra, ale navrhovací právo není silnější než jmenovací. Prezident nemusí návrhu vyhovět. Ministři jsou jmenováni za shody prezidenta a premiéra. Hlava státu není podřízena předsedovi vlády a návrhy předsedy vlády prezidentovi republiky nejsou závazné příkazy.
Má-li premiér podporu prezidenta, může dosáhnout stabilního vládnutí bez ohledu na roztříštěnost Poslanecké sněmovny. Předseda vlády ministry navrhuje, ale prezident je jmenuje. Bez prezidentova souhlasu se nikdo ministrem nestane. To je v souladu s principy parlamentní demokracie, naší i evropskou ústavní praxí.
Stává se něco podobného u nás či ve světě často?
Web ceska-justice.cz uvádí několik příkladů ze sousedního Slovenska, kdy prezident SR se rázně vymezil proti některým kandidátům na ministerské posty. Michal Kováč odmítl jmenovat Ivana Lexu na návrh premiéra Vladimíra Mečiara ministrem v listopadu 1993 slovy: »Pán Lexa nesplňuje předpoklady na výkon funkce a protože ho poznám osobně, nemá ani moji osobní důvěru.«
V květnu 2001 nevyhověl prezident Rudolf Schuster návrhu předsedy vlády Mikuláše Dzurindy pověřit řízením Ministerstva vnitra premiéra, ale pověřil ministra spravedlnosti Jána Čarnogurského.
V listopadu 2011 premiérka Iveta Radičová navrhla po odvolání ministra obrany do této funkce dalšího kandidáta z téže strany Svoboda a spravedlnost. Prezident Ivan Gašparovič odmítl straně ministerstvo ponechat a pověřil jeho řízením premiérku. A mohl bych pokračovat. Neděje se takto jen na Slovensku.
V Německu odmítl prezident Theodor Heuss roku 1953 návrh kancléře Konrada Adenauera jmenovat ministrem spravedlnosti Thomase Dehlera. Kancléř předložil návrh jiný, který prezident přijal. Rakouský prezident Thomas Klestil odmítl roku 2000 jmenovat dva ministry za stranu Svobodní, navrhované kancléřem Wolfgangem Schüsselem. V rakouské právní teorii je shoda, že prezident není povinen vyhovět návrhu kancléře na jmenování ministra. V květnu 2018 odmítl italský prezident Sergio Mattarella jmenovat odpůrce eura Paolo Savonu ministrem financí. Premiér Giuseppe Conte se pak vzdal funkce. Prezident v rozporu s vítězi voleb pověřil sestavením vlády Carla Cottarelliho. Ten neuspěl a znovu byl pověřen sestavením vlády Conte, který dohodl s prezidentem kompromis, kdy Savona se nestal ministrem financí, ale ministrem pro evropské záležitosti.
Navíc italského prezidenta volí pouze parlament, českého lid – kdo z nich má silnější mandát?
Takže přímá volba nahrává podle vás do karet prezidentovi…
Právě přímá volba prezidenta zásadně změnila nejen pozici českého prezidenta, ale celý český ústavní systém: zatímco dřív byl prezident výsledkem dohod v parlamentu, a proto musel parlament poslouchat, dnes je volen lidem. Parlament tak ke zvolení nepotřebuje a je mu fakticky roven – jeho legitimita má stejný zdroj: přímou volbu lidem. To zcela mění jeho reálné možnosti, pozici a roli. Proto záměrně neuvádím žádný příklad nejmenování ministrů bývalými českými prezidenty Havlem a Klausem, přestože tomu tak také bylo, ti totiž volil ještě Parlament na společné schůzi, ale to je ústavní historie.
Vcelku jasno vnáší do celé této problematiky i ústavní právník Pavel Hasenkopf, který dochází ke stejným závěrům jako výše citovaný portál: Základní argument zastánců konceptu řízeného prezidenta je gramatický: indikativ v právní řeči znamená normu, příkaz. A protože nikde není výslovně uvedeno, že prezident »může jmenovat«, ani není nikde výslovně uvedeno, že »může návrh odmítnout«, pak je prezident povinen jmenovat toho, koho si premiér žádá. A navíc prezident jako orgán veřejné moci přece smí jen to, co je mu dovoleno, a odmítnout návrh mu dovoleno není. Tuto argumentaci lze ale snadno vyvrátit:
1) Článek 2, odstavec 3 Ústavy ČR zní: »Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon« – ale není tam napsáno »které výslovně stanoví zákon«.
Proto možnost prezidenta odmítnout návrh premiéra nemusí být uvedena v ústavě výslovně, postačí, jestliže k ní lze dospět hodnověrným výkladem. Nadto »uplatněním moci« vůči občanům je až jmenování někoho ministrem, a nikoli jednání, které mu předcházelo. Ostatně třeba o koaličních smlouvách se ústava rovněž vůbec nezmiňuje, natož aby je výslovně dovolovala, a jsou snad proto nedovolené?
2) Slovo »jmenuje« skutečně představuje příkaz. Ale tento příkaz nařizuje někoho jmenovat ministrem, nikoli jmenovat konkrétní premiérem navrženou osobu.
Čili prezident není povinen jmenovat každého, kdo je mu navržen, ale pokud jmenování odmítne, musí si vyžádat jiný návrh a premiér má povinnost mu jiný návrh dát.