Rozhovor Haló novin s politologem profesorem Oskarem Krejčím.
V prosinci jsme byli jako občané a Evropané udržováni ve značném neklidu, neboť eskalovalo mezinárodní napětí. Došlo poté, co se svět dozvěděl, že hned v lednu dojde k rusko-americkým rozhovorům, k jisté úlevě?
Zvýšení napětí v mezistátních vztazích mělo přinejmenším dva důvody. Ten první byl dán vojenskou situací na ukrajinsko-ruské hranici. Ten druhý je spojen s mediální hysterií. Podle dostupných informací se už část vojáků z okolí zmíněné hranice z obou stran stáhla. V této souvislosti z nedostatku negativních zpráv se i média částečně zklidnila.
Nesmíme zapomínat, že v západním informačním prostoru je většina politických kampaní, vyšponovaných do úrovně hysterie, vyvolána uměle. Podílejí se na nich dílem nekvalifikovaní novináři a dílem jejich lenost. A v neposlední řadě bývají kampaně ve sdělovacích prostředcích dány disciplinovaností režimních publicistů, kteří jsou vždy odhodláni zapojit se do každé dezinformační hry zpravodajských služeb.
Kde vidíte začátek aktuálního napětí? Na straně Ruska, které na svém území cvičilo a přemisťovalo své vojáky, nebo Severoatlantického paktu, který neustále přibližuje své základny k ruským hranicím a operuje i na ukrajinském území prostřednictvím svých vojenských poradců? Obě strany si zodpovědnost vzájemně přehazují.
Především je třeba poodhalit závoj všedních dnů a vymanit se z mediální každodennosti. Není možné dopátrat se příčin a počátků, když zůstaneme v zajetí nějakého krátkodobého, dočasně dominujícího propagandistického tažení. To neplatí jen o situaci na ukrajinské hranici, ale i o dalších kampaních. Kdo si dnes vzpomene na klimatickou konferenci v Glasgowě, která ještě před několika dny ve sdělovacích prostředcích vypadala jako dějinný zlom?
Počátkem dnešní krize nejsou vojska na západní hranici Ruska, ale svržení demokraticky zvoleného prezidenta Ukrajiny v únoru 2014. Pak je nutné připomenout si neplnění Minských protokolů ze strany Kyjeva.
V čem je podstata?
Na východě Ukrajiny, jejíž východní hranice nemá historické kořeny a je dědictvím administrativního dělení Sovětského svazu, žijí velké skupiny rusky mluvících obyvatel. Ti si přejí zachování své kulturní a etnické svébytnosti. Většina z tamních povstalců nejsou teroristi, jak o nich mluví ukrajinská oficiální propaganda, ani separatisté, jak o nich mluví západní média. Chtějí autonomii. Se vzbouřenci, kterým se nelíbí pořádky zavedené pučisty po svržení prezidenta, je třeba jednat o spravedlivém uspořádání Ukrajiny. Jak o tom hovoří Minské protokoly.
Kdo v aktuální krizi začal posouvat vojáky jako první, to se s plnou jistotou nedozvíme. To, že Kyjev sází na silové řešení problémů na východní Ukrajině, a to za podpory rusofonních extremistů ze Západu, je obecně známé. Představa, že by chtělo Rusko násilím připojit východ Ukrajiny či celou Ukrajinu, se mi zdá absurdní. Zbídačená a zadlužená Ukrajina by Rusko oslabila. Chce-li se Moskva dočkat zlepšení vztahů s Kyjevem, potřebuje dvě věci: zabránit obsazení Ukrajiny vojáky NATO a počkat. Ukrajinský čas hraje pro Moskvu.
Je možné ruské požadavky na vlastní bezpečnost považovat za maximalistické, jak řekl v minulých dnech v televizi jeden výzkumný pracovník?
Nevím, odkud berou někteří komentátoři informace, když mluví o ultimátu či maximalistických požadavcích. Především Moskva předložila návrh Smlouvy mezi Ruskou federací a Spojenými státy americkými o garancích bezpečnosti, tedy podklad pro jednání. Žádné ultimátum, jen konkretizaci východiska jednání! Udělala to veřejně, aby se snížilo množství dezinformací.
Druhý rozměr je otázka »maximálnosti«. Otázky bezpečnosti nejsou maximalistické, nebo minimalistické. Buď bezpečnost je, nebo není. Částečná bezpečnost je odložením problému na zítřek.
Často se rezolutně zdůrazňuje, že Rusko nebude nikomu diktovat, kam smí a nesmí vstoupit NATO. Zde jsou dvě dílčí otázky: Opravdu to diktuje, a druhá podotázka – má být snad státu lhostejné, co se děje u jeho hranic?
Rusko, alespoň v tomto případě, nic nediktuje. Jen upozorňuje, co udělá, když budou Ukrajina a Gruzie přijaty do NATO, nebo když se v těchto zemích objeví americké zbraně se strategickým významem, či se na východě Ukrajiny obnoví regulérní válka. Chce-li se tomu Washington vyhnout, omezí svoji expanzi.
Platí totéž i pro USA a EU, že tyto mocnosti nesmějí diktovat – používám stejnou rétoriku – co se smí konat poblíž jejich hranic? Jinými slovy, existují sféry vlivu, o nichž současná mainstreamová propaganda říká, že právě Rusko je chce studenoválečnicky realizovat?
Tento svět není nejlepší z možných světů. Když státy NATO bombardovaly Jugoslávii a dosáhly odtržení Kosova a vlastně i Černé Hory od Srbska, nikdo tomu nedokázal zabránit. Dnes se tváříme, že je vše v pořádku, že se nic nestalo v rozporu s mezinárodním právem – i když tu máme na mapě Evropy dva téměř etnicky čisté albánské státy, přičemž jeden je bez historických kořenů. Je to pomník hegemonie USA.
Sféry vlivu tu jsou, byť nejsou oficiálně uznané. Jako doplněk tohoto stavu se »díky« takovým médiím, jako je Česká televize, dozvídáme o agresivním chování Ruska na jeho vlastním západním území a o mírových aktivitách americké armády u evropských hranic Ruska – tisíce kilometrů od území Spojených států!
Řekněte, rozeběhla se nová studená válka? Kupodivu se stále opakuje, že studená válka skončila rozpadem Varšavské smlouvy…
To, o čem jsme doposud mluvili, má se studenou válkou málo společného: mezi Ruskem a Západem není ideologická propast podobná té, která tu byla za dob studené války. Rusko je liberálně-kapitalistický stát, který se s příchodem Vladimira Putina vymanil ze sféry, kde jsou hegemonem USA. Výsledkem je napětí mezi mocnostmi, obdoba toho, co známe z celých »civilizovaných« dějin lidstva.
Něco jiného je vztah Spojených států a Číny. V červenci 2020 tehdejší ministr zahraničí USA Mike Pompeo v programovém vystoupení nazvaném Komunistická Čína a budoucnost svobodného světa dospěl k závěru, že ideologie čínských komunistů »informuje o jejich desetiletí trvajícím úsilí o globální hegemonii«. Čína prý usiluje o změnu uspořádání světového politického systému, přičemž nebezpečný není stát, ale režim, který by mohl nabízet alternativu vůči americkému způsobu života. Od té doby dochází – »díky« Washingtonu a jeho obětavým přisluhovačům – k ideologizaci mezinárodních vztahů.
Zdá se, že v USA dospěli k poznání, že sami nestačí Číně konkurovat. Pokoušejí se ideologicky rozdělit svět do bipolární podoby, prohlašují se vůdcem »demokratického« bloku států v domnění, že tak získají převahu nad Čínou. Tady je patrná podobnost se studenou válkou churchillovského ražení. Ovšem analogie nesmí nahrazovat analýzu. Což platí především o konci studené války. Čína není Sovětský svaz.
Moderátorka Barbora Tachecí rozmýšlela v jednom svém rozhovoru s hostem o tom, co přinesly pozitivního Spojené státy a co Rusko snad Evropě, snad světu, snad naší zemi za posledních 100 let. V jejím podání vyhrály Spojené státy. Jak to vidíte vy?
Moralizování nad dějinami je dětinské. Poměřování významu jednotlivých událostí bývá spojeno s ideologickými předsudky. Anebo s osobními prožitky a skupinovou pamětí. Stále mezi námi žijí lidé, jejichž rodinné příslušníky vojáci Rudé armády osvobozovali z koncentračních táborů, věznic gestapa či ghett, jako byla Osvětim nebo Terezín; ti nikdy nepřijmou dnes tak módní marginalizaci role Sovětského svazu v evropských dějinách.
Jak hodnotíte počínání nového ministra zahraničí Jana Lipavského? Kupodivu se k rusko-českým vztahům vyjádřil nekonfrontačně. Z té nulové úrovně, kam se dostaly po kauze Vrbětice, je cokoli cenné…
I když mnohé nasvědčuje tomu, že k moci přišla vláda chorobně sebevědomých amatérů, každý nový ministr by měl dostat čas. Historie zná případy, kdy lidé s novou funkcí objevili v sobě pozoruhodné kvality. Anebo se zesměšnili. Obé je možné, proto je třeba s hodnocením počkat. Ať mluví činy, ne předsudky.
Proč prezident Miloš Zeman Lipavského odsouhlasil do funkce ministra, ačkoli k němu měl nejvíce zásadních připomínek? To řadu občanů překvapilo. Je to státnický čin z jeho strany, či ústupek za něco?
O tom, co vedlo prezidenta k danému rozhodnutí, se můžeme jen dohadovat. V každém případě ale platí, že nevyhnutelným věcem je vhodné dát průchod – čím dříve začnou, tím dříve skončí. A pak je tu zkušenost z nedávna: vynucený sociálnědemokratický ministr zahraničí nebyl o nic lepší než ten uchazeč, kterému prezident zabránil na cestě do ministerského křesla. Zatím se zdá, že Piráti měli v zásobě ještě problematičtější kandidáty, než je současný ministr. Nezapomínejte také, co řekl Miloš Zeman, když vleže v nemocnici podepisoval rozhodnutí o svolání Poslanecké sněmovny: »Kdo získal čas, získal všechno!« Nebývá to vždy pravda, ale při současném rozdání karet se zdá, že Piráti nedrží žádné trumfy.
Kádrová vyprahlost je patrná ve všech vládních stranách. Navíc se může jednat o vytváření rezerv: až přijde čas na reorganizování vlády, bude nutné případné zrušení členství Pirátů v koalici nějak zdůvodnit. Piráti jsou rušivý element v koalici, nepasují do ní ideologicky. Snad právě jen představa zahraniční politiky, která mění ministerstvo zahraničí na ministerstvo propagandy, spojuje všechny členy vládní koalice.
V názorech v televizi, rozhlase, mainstreamovém tisku se velmi dostává na povrch osobní zaujatost vůči ruskému prezidentu, dokonce i jistá osobní posedlost hodnotitelů. Jako kdyby byl Putin ďáblem a všichni ostatní andílci. Vnímáte to také? Je i jiný státník takto propíraný, když už není Trump ve funkci?
Mediální útoky na Vladimira Putina na Západě nemají nic společného s jeho reálným psychologickým či politickým profilem. Souvisejí se stylem západní propagandy, která pracuje s personalizací: pro stále méně vzdělanou veřejnost je nutné představit ruské nebo čínské zlo v komiksových obrázcích a dát mu obraz konkrétního jedince. Zlo jako reklamní zboží musí mít tvář.
Zaznamenala jsem názor bývalého českého vojáka v. v., že k velké válce mezi Ruskem a NATO nedojde, protože Rusové demonstrovali svoji naprostou převahu v hypersonických raketách, prostředcích radiotelekomunikačního boje a že i sestřelený – před časem – ruský satelit byl součástí tohoto plánu… Jaký je poměr ve zbraňových systémech Rusko vs. NATO?
Nejde o vojensko-technickou převahu. To je přelétavá veličina: není možné počítat s tím, že protistrana časem nenajde nové obranné prostředky či že její snaha dohnat ztrátu bude zdařilá. Úspěch jedné strany urychluje zbrojení strany druhé. Podstatné je vytvoření rovnováhy, která je založena na tom, že se útočný raketo-jaderný úder dočká zničující odpovědi. Tato rovnováha nemusí být – a také není – symetrická. Nejmodernější zbraně Ruska a USA, ale i Číny, by udělaly z případného jaderného útoku sebevražednou misi. Což samo o sobě nevylučuje válku v důsledku chybného kalkulu státníků, kteří této problematice ne vždy rozumějí.
NATO do této jaderné matematiky nepatří – nemá nukleární zbraně. Těm samostatně velí USA, Francie a Velká Británie. Samozřejmě, nelze zapomínat na přibližně 180 jaderných náloží USA rozmístěných v některých státech Aliance – konkrétně v Německu, Belgii, Nizozemsku, Itálii a v Turecku. O jejich použití však nerozhoduje NATO, ale americký prezident.
V současné podobě je NATO především prodloužením dosahu konvenčních zbraní Spojených států a rozšířením trhu s konvenčními zbraněmi pro vojensko-průmyslový komplex USA. Ovšem představa vítězství v omezené konvenční válce nad jadernou mocností je nezodpovědný hazard. Pro srovnání: podle dostupných informací, například od Federace amerických vědců, přibližně 91 % všech jaderných náloží ve světě mají USA a Rusko. Tentýž zdroj uvádí, že Spojené státy mají 5,6 tisíce jaderných náloží, Francie jich má 290, Velká Británie 250 – a Rusko téměř 6,3 tisíce.
Podle některých analýz ke zničení současné civilizační úrovně USA či Ruska stačí sto přesných jaderných zásahů vybraných komunikačních uzlů, hospodářských a energetických aglomerací plus politických center. Informace o nových ruských strategických nosičích je především adresována těm politikům a generálům na Západě, kteří podlehli absurdní iluzi o neproniknutelné obraně USA umožňující beztrestný útok.
Jenže normální člověk nechce žádné supermoderní zbraňové systémy, protože technika je omylná. A peníze na její výrobu nesmírně zatěžují veřejné rozpočty a lidé potřebují hlavně bydlet, jíst, chodit do škol, mít lékaře… Běžný člověk chce žít v míru a odzbrojovat. Rovnováha sil přece může být na nižší úrovni, než je nyní, nebo ne?
To máte jednoznačně pravdu. Jenže rovnováha na stále vyšší úrovni vzniká živelně, rovnováhu na nižší úrovni musí připravit diplomaté. K tomu je třeba ochota a alespoň částečná důvěra. A politická inteligence, což je velmi vzácné koření.
Podle nejnovějších zpráv by se měli američtí a ruští experti sejít 10. ledna v Ženevě a o návrhu Smlouvy mezi Ruskou federací a Spojenými státy americkými o garancích bezpečnosti jednat, je to tak...
Ano. Zdá se, že ale během přípravy tohoto jednání došlo ke komplikacím, a proto se ve čtvrtek minulého týdne uskutečnil dlouhý telefonický rozhovor – přímé jednání prezidentů Joe Bidena a Vladimira Putina. To je dobrá zpráva, která naznačuje, že se hledá zlomové řešení, o kterém mohou rozhodnout jen hlavy států.
Vstoupili jsme do bezpečnějšího světa, než byl rok 2021, nebo žijeme ve stále stejně nebezpečném světě?
Zatím narůstá chaos. Jsou tu nadějné přísliby, ale i velmi nebezpečné tendence v podobě rostoucího napětí uvnitř některých zemí, které mohou nalézt své vyjádření v mezinárodní politice. Boj za mír proto musí zůstat mezi prioritami české levice i v roce 2022.