Otázka v titulku je namístě. Za svoji osobu také odpovídám: Já se cítím diskriminována. Nikoli rasově, genderově, vzhledem k mé nevíře, věku, nikoli proto, že neobdržím pro své názory, pokud bych chtěla, vízum do Spojených států, i když i tuto skutečnost lze zařadit mezi diskriminace, ale proto, že musím žít vedle těch, kteří se odmítají podřídit přijatým nařízením a ohrožují ty druhé. Na demonstracích »za svobodu, lidská práva« těch odmítačů se objevují dokonce šibenice, vyhrožuje se těm, kteří chtějí chránit sebe a tím i ostatní občany a nechybějí ani násilnosti. Prý to je demokracie, vyjádření svého názoru, na nějž má každý právo. Ale jak daleko je od »pouhého názoru« k útokům na osobní svobodu a k fyzickému násilí?
Jsem lékařka. Musím ošetřit každého, očkované i neočkované, pacienty s koronavirem. Nesmím je odmítnout. Mám svou rodinu, své blízké, vím, že je mohu nikoli svým počínáním, ale počínáním těch druhých ohrozit. Přesto musím poskytnout pomoc. Tak jsem přísahala a tak také činím. Hippokratova přísaha mě zavazuje. Co však zavazuje ty potenciální roznašeče covidu? Tvrzení o lidských právech to není. To totiž k ničemu nezavazuje, ani k ochraně druhých. Je jen zástěrkou pro sobectví jedněch, kteří si navíc dovolují chodit na antirouškovské demonstrace s českou vlajkou, pod kterou za svobodu i jich umírali v dobách nacismu jiní. Je škoda, že položili své životy, protože ti, co dnes nejsou schopni pochopit, že svět nejsou jen oni, si to nezaslouží. Jmenuji namátkou Tři krále, Fučíka, Čapka, Vančuru, Hašlera, Annu Letenskou, Marušku Kudeříkovou. Tři sta šedesát tisíc občanů Československa muselo zemřít, aby ti, kteří přicházejí demonstrovat za svou osobní svobodu dokonce s šibenicemi, kteří vyhrožují druhým, protože se cítí omezováni na své havlovské svobodě, se mohli vůbec narodit.
Ano, cítím se diskriminována a se mnou tisíce zdravotníků, kteří mají méně práv než ti, které nám přibližuje na častých demonstracích Česká televize, a dává některým dokonce slovo. Musím ošetřovat ty, kteří vědomě porušují zákony, a vím, že mohu, vzhledem k jejich sobectví, ohrozit nejen sebe, ale především členy své rodiny. Mě neochrání nikdo. Stát totiž na plnění svých zákonů rezignoval. Policie jen přihlíží a monitoruje. I v září roku 1938 bylo obráncům vlasti dovoleno jen přihlížet. Tzv. lidská práva, to náboženství dneška, jak správně řekl před časem prezident Zeman, je víc než moje ochrana a ochrana rodin všech zdravotníků? Oni mají právo, my jen povinnosti? Tak také lze vykládat »svobodu a demokracii«?
Cítím se diskriminována. Protože přednost přede mnou dostávají ti, co porušují předpisy, a státní orgány před nimi ustupují. Mají víc práv než já a moje rodina. Ráda bych chtěla vědět proč.