6. října, tedy dnes, si připomínáme významný den. Den, kdy vojska československé armády překročila hranice vlasti a vkročila na rodnou půdu v závěru tzv. Karpatsko-dukelské operace. Píšu, že si tento den připomínáme. Správně bych měla psát, že jsme si jej připomínali. “Listopad” 1989 obrátil vše vzhůru nohama a „Dukla“, coby symbol, coby „brána národů“ začala být bagatelizována, špiněna až se nakonec od dnešních rádoby-historiků dozvídáme, že šlo o zcela zpackanou operaci, která zbytečně utopila mnoho životů v krvi. V těchto svých výkladech naprosto ignorují historické souvislosti a kontext, ve kterém k realizaci Karpatsko-dukelské operace došlo.
Akceptováním tohoto narativu si sami šlapeme po hrdosti i po památce statečných československých vojáků, kteří neváhali pro osvobození vlasti obětovat i to nejcennější – vlastní život. Není ale naší povinností přebírat tento zvrácený pohled na vlastní minulost. Naší povinností naopak je ubránit odkaz Dukly jako velkého dne v československých dějinách. Jako nesmrtelný pomník odhodlání, odvahy, obětování a především svobody. Svobody, která do naší vlasti vstoupila s první nohou československého vojáka, kterému kryl záda voják Rudé armády.
Jak na tento slavný okamžik vzpomíná muž, který československé jednotce velel? Ludvík Svoboda, jakožto schopný a oblíbený velitel, zvěčnil v knize Z Buzuluku do Prahy jak objektivní informace, tak se neubránil zaznamenání svých vlastních osobních hlubokých prožitků:
„Skupina dobrovolníků pod vedením četaře Nebeljaka vyrazila 6. října ve dvě hodiny v noci prozkoumat terén směrem k státní hranici. Byla úplná tma a sychravo…
Vyhýbají se minám, které hitlerovci teprve v noci položili podél asfaltky na hranicích. Na místech, kde je zahrabali, se ještě nestačila usadit rosa. Je to celé minové pole. Opatrně se jím proplížili a stanuli na výsostném území ČSR. Potom posílají spojku, aby oznámili četaři Chmelíkovi a veliteli roty Bilejovi, že průzkumné družstvo dosáhlo v šest hodin ráno československé hranice. A teď už postupují terénem Československé republiky.
O něco později dorazily na hranice další průzkumy.
Radostný, tak dlouho očekávaný den nadešel.
Do útoku vyrazily jednotky 1. čs. Sboru, zničily nepřátelské odpory ponechané k obraně Dukelského průsmyku, kolem osmé překročily československé státní hranice a pokračovaly v pronásledování nepřítele. V dopoledních hodinách byla osvobozena první slovenská osada Vyšní Komárnik a krátce před polednem Nižní Komárnik.
Brána do Československa byla otevřena. Dukelským průsmykem přinášela sovětská vojska a s nimi náš armádní sbor svobodu československému lidu.
Bylo to památného dne 6. října 1944.
Zvolna sestupuji k místu, kde vlaje československá státní vlajka. Před sebou vidím hraniční sloup. Jeden ze samopalníků u něho klečí a líbá ho. Pociťuji nevýslovnou radost. Jsem hrdý na ty, kteří teď pochodují přes osvobozené hranice. Vyšlapují si zlehka, jako by ani neprožili měsíc bojů v karpatských horách a lesích. Jásají, vzdávají hold československé státní vlajce. Jsem hrdý na ty, kteří si několik kilometrů před námi vyřizují účty s prchajícími hitlerovci. A konečně na ty, kteří se této šťastné chvíle nedočkali. A pociťuji nesmírnou vděčnost k sovětským vojákům, bez nichž bychom zde nikdy nestáli, uvádí Ludvík Svoboda v knize "Z Buzuluku do Prahy" a pokračuje.
Přistupuji ke státní vlajce. Políbením vyjadřuji radost ze dne, o němž jsem léta snil, na nějž jsem se šest dlouhých, nekonečně dlouhých šest let tolik těšil. A se mnou všichni, jimž jsem velel a bez nichž bych tady nestál.“
Čest jejich věčné památce.