Má český disent, zvyklý nastavovat nám „zrcadlo morálních hodnot“, ještě nějaké zbytky vlastního svědomí?
Na pařížském hřbitově Arcueil proběhla kremace Milana Kundery. Obřadu se zúčastnili dva lidé: Věra Kunderová, manželka, věrná spolupracovnice a v posledních letech i pečlivá ošetřovatelka světově proslulého spisovatele, a Antoine Gallimard, zástupce nakladatelství, se kterým Kundera spolupracoval. Nikdo jiný.
Co nepozváním velvyslance ČR ve Francii na pohřeb zcela výjimečného českého spisovatele paní Kunderová vzkazuje do tvůrcovy rodné země?
Urnu s popelem Milana Kundery si, podle svých slov, paní Kunderová nechá u sebe v Paříži. Až ona zemře, popel bude předán Kunderovu rodnému Brnu. I to je forma vzkazu: zjevně na přání Kunderovo není třeba s návratem do Čech spěchat - není kam. Někteří lidé zde udělali příliš mnoho, aby se sem Kundera nemohl, nesměl, netoužil vrátit. Ostatně Věra Kunderová to řekla rozhodně a jasně: „Nechci další emigraci, kterou by pro mě znamenal návrat do České republiky.“
V časopise Echo, v nečekaně otevřeném textu, zjevně sžíraný špatným svědomím, píše Milan Uhde: „Kampaň proti němu [Kunderovi] jsem si do dějin českého disentu zařadil jako nedůstojnou epizodu.“
Zde hledejme odpověď, proč před časem v jednom z rozhovorů Věra Kunderová řekla, že „ona na letišti Václava Havla nikdy nepřistane“. Abychom to pro běžného čtenáře řekli jasněji: byl to totiž Havel, kdo proti Kunderovi intrikoval, kdo svým cíleným jednáním v československém disentu, například, vědomě zabránil, aby Kundera obdržel Nobelovu cenu za literaturu a místo něho ji získal Havlem připravený Seifert. A už i Uhde, zřejmě bičován vlastním svědomím, to musel říci nahlas! Škoda, že tento hlas přišel tak pozdě a Milan Kundera už to neslyšel… A chtěl by to vůbec ještě slyšet? Stál by o to právě od těchto lidí?