Máme za sebou osmý březen, který pro mě neznamená MDŽ. Možná budu obviněn ze šovinismu, ale je mi to lhostejné. Pro mě je to velmi zásadní datum z jiné stránky – 8. březen 1943 jako první účast 1. samostatného československého praporu na Východní frontě, a jak jsme zvyklí říkat, »bitva u vesnice Sokolovo«.
Každý rok navštěvuji Hronznatín, rodný dům Ludvíka Svobody, kde má i památník, a tam zapaluji svíčku za ty, co v roce 1943 padli v tomto boji s německými nacisty poblíž Charkova. Je paradoxem doby, že toto území je doposud součástí Ukrajiny, kde se dnes spojencům jejich protivníků z ukrajinské divize SS Galizia staví památníky, kde je role boje proti nacismu relativizována a vyzvedáváni jsou válčení zločinci. Ve světle současných událostí je otázkou, jak dlouho bude vesnice Sokolovo, kde se nachází i památník československých vojáků v Sovětském svazu, součástí Ukrajiny. Mám za to, až bude Charkovská oblast připojena k Rusku, stejně jako Donbas a další regiony, bude zásluhám československých vojáků opět věnována náležitá pozornost.
Včera ráno jsem měl možnost sledovat v České televizi vyjádření k této události a ČT již uváděla, že v tomto boji zemřeli Češi. Není to pravdou. Byl to československý prapor, v němž kromě Čechů sloužily všechny národnosti Československa, kdy nezanedbatelnou skupinu tvořili naši spoluobčané židovské národnosti, a dokonce v něm bojovali Maďaři i němečtí antifašisté. A nesmíme zapomenout ani na naše momentálně nepřátelské etnikum slovenské národnosti. Zřejmě proto bylo zcela účelově v rámci nastolené »slovakofóbie« ze strany vládní koalice vypuštěno slovo »českoslovenští« vojáci a byla pouze zdůrazněna česká národnost bojovníků od Sokolova. V tomto směru bych chtěl připomenout, že tomuto praporu velel Moravák jako poleno, rodák z okresu Třebíč, pozdější armádní generál a prezident Ludvík Svoboda, jehož jméno je vystaveno útokům současných nahnědlých novinářů v čele s notorickým alkoholikem a psychicky narušeným individuem Jakubem Železným.
Zřejmě se tak chtěl odvděčit za záchranu života jeho dědy, zbabělého dezertéra, který měl být odsouzen k trestu smrti, a bohužel byl to Ludvík Svoboda, který se zasadil o změnu verdiktu. Jak je vidět, i velikáni typu Ludvíka Svobody jsou jenom lidé dopouštějící se chyb. Z mého pohledu je to asi jediná skvrna na jeho jinak čistém štítu, protože kdyby věcem nechal volný průběh, mohl tuto zemi zbavit škůdců, jako je rodina Železných.
Související před pěti lety:
76. výročí bitvy u Sokolova - hrdinství čechoslováků v boji s jednotkami wermachtu
Autor: Josef Kovařík
Zdroj: jckr.kscm.cz
Fotogalerie
