Nedá mi to a musím reagovat na několik článků, které byly uveřejněny v předchozích číslech týdeníku „Táborsko“. Reaguji na ně jako kandidátka koalice STAČILO! do EP, jako vedoucí kandidátka do podzimních voleb do Krajského zastupitelstva a nyní zejména jako opoziční zastupitelka města Soběslav. A co hlavně, jako lékařka a jako člověk opovrhující nenávistí. Té bylo žel ve zmíněných článcích přehršle. Nosit po celý život brýle nenávisti musí být velmi devastující. Trápí mě, že je tolik nenávisti kolem nás, že ji někteří dál bezohledně šíří a proto se nemůžeme divit, že se stále zbrojí a také válčí. Paní Pekáriková vypsala již poněkolikáté svůj „žlučníkový záchvat“ na papír. Neopomněla zmínit koalici STAČILO!, Kateřinu Konečnou, Václava Eberta, Vítězslavu Baborovou a další významné osobnosti, které se osvědčily, kterým nelze klást za vinu to co bylo uveřejněno a dál pevně lpí na svých zásadách a ve svých funkcích vždy stály a stojí na straně občana i za cenu „poškození“ svého jména a nezadávají si s populismem. Dále uvádí, jaká příkoří se její rodině a dalším stala v padesátých letech a že se KSČM ani dostatečně neomluvila, a i kdyby se omluvila, tak že je to pořád málo. Tady bych si pisatelku dovolila trochu opravit, protože KSČM tehdy neexistovala. KSČ na Mimořádném vánočním sjezdu v roce 1989 se v prohlášení omluvila všem za pochybení či dokonce excesy minulosti – za to, že lidé se měli vcelku dobře a nebylo nezaměstnaných nebo lidí bez domova se omlouvat nemusela. Během několika dalších měsíců se tato strana fakticky rozpadla, např. se rozešla se svými slovenskými kolegy. KSČM byla založena na rozhraní března a dubna 1990 a v listopadu 1990 ji ministerstvo vnitra jako demokratickou stranu zaregistrovalo. Možná by měla nejen pisatelka požadovat omluvu od těch bývalých funkcionářů, resp. vášnivých straníků, kteří v KSČ sice byli, ale komunisty jistě nebyli a po listopadu 1989 dělali kariéru jen u těch nově vládnoucích stran. Možná by mohla žádat omluvu od prezidenta Pavla, jak pracoval jako voják Varšavské smlouvy po roce 1968 a jak se vypořádal se svou původní přísahou. Možná by se jí měli omluvit polistopadoví premiéři Čalfa, Fischer, Pithart, kteří zastávali před listopadem vysoké funkce, Stráský, jenž dokonce jistou dobu zastával funkci prezidenta, Uhde, který dokonce ve své básni posílal na smrt, či expředseda Ústavního soudu Rychetský anebo bývalí ministři Dlouhý, Dyba, Kočárník, Komárek...
Také bych ráda připomněla, že koncem padesátých let byli bývalí vyšetřovatelé nezákonných procesů propuštěni ze zaměstnání, vyšetřováni a souzeni. Postihy se týkaly i zodpovědných ministrů. A že byly některé osoby v padesátých letech postiženy? Dnes těžko soudit, zda šlo o politický postih nebo o skutečný trestný čin. Je pravdou, že nezákonné metody tehdejších vyšetřovatelů StB přivedly leckoho za mříže. Ne však každého. Tehdy zákony také platily, a že tresty byly neúměrně vysoké, odpovídalo porevoluční době. Podporovat úvahy o kolektivní vině, snad v současné době, při respektu k principu právního státu neleze. Dnes nemusíme souhlasit s výší tehdejších trestů, stejně jako s těmi, které byly vyřčeny těm Čechům, kteří ještě před únorem 2022 se zúčastnili obrany Donbasu. Ty se od těch z padesátých let moc neliší. To, že však komunisté jako takoví vraždili, tedy zřejmě každý, kdo byl členem KSČ, není pravdou. A že každý kdo skončil za mřížemi, byl politický vězeň, je vyslovená lež.
Přípomínka paní Pekárikové o tom, že komunisté sebrali lidem těžce vydobytý majetek, neodpovídá pravdě. Majetek státu od roku 1948 se do roku 1989 zvýšil z 800 mld. Kčs na 2, 7 bilionu Kčs. Tak bylo co privatizovat v podivných 90-tých letech. Stejně tak se zvýšil osobní majetek občanů státu, ten, který vydělali svýma vlastníma rukama, nebýval znárodněn a sloužil k osobní potřebě. Ale že by skutečně Lichtensteinové, které tak miluje bývalý »komunistický« důstojník cvičený na protizápadního agenta, si Valticko získali svou velmi těžkou a namáhavou prací? Nebo třeba potomci velkostatkáře Práška, agrárního předsedy Senátu, známého z jedné z největších prvorepublikových afér, jeho velkostatky? Tomu máme věřit?
A ona »sametová revoluce« nebyla zas tak »sametová«. Nejde jen o těch tři sta sebraných korun za zastávání funkce. Po listopadu bývalo leckde vytvářeno doslova peklo proti bývalým funkcionářům. Většinou těmi, co neztratili nic, ale mysleli si, že v jiném režimu by měli více šancí. Dnes víme, že mnozí z nich zmizeli v nenávratnu, anebo se dali na politiku v pravicových stranách. Polistopadové útoky při tom směřovaly nejen na funkcionáře bývalého systému, ale také na jejich rodiny, děti.
Závěrem bych ráda vám všem, kteří jste v minulých číslech uveřejnili své články, chtěla popřát, aby vás nenávist a zášť opustila. Abyste otevřeli svá srdce a také další číslo měsíčníku Naše Naděje, který, jak jste zmínili, vám každý měsíc přistane ve schránkách. Ano, tady máte jedinečnou možnost, přečíst si názory lidí, kteří ani zdaleka nebyli v minulém režimu funkcionáři, mnozí z nich nebyli ještě ani na světě. Věřím, že vás jistě někdo z nich osloví, a že budete volit koalici STAČILO!, složenou ze skutečných vlastenců a lidí, kteří mají srdce na správném místě – vlevo.
MUDr. Kateřina Jirousová
Fotogalerie
