Rozhovor
Evropská politická kasta nedokáže ani demokraticky vládnout, ani vytvořit blahobyt pro všechny, říká politolog Petr Robejšek. Evropská unie přitom podle něj byl projekt pouze pro časy prosperity a nyní, když napříč celou Evropou životní úroveň klesá, neví, co s tím. A jediné, s čím dokáže přijít, je omezování kritických projevů.
Voliči v evropských volbách naznačili vůli po změně, kterou ale unijní elity reflektovaly postojem „pevné jádro proti extrémům“ a pokračováním dosavadní koalice. Jak moc to může poškodit důvěru voličů v europarlament?
V mých analýzách opakovaně zdůrazňuji, že evropská politická kasta nedokáže ani demokraticky vládnout, ani vytvořit blahobyt pro všechny. Zároveň si unijní elity uvědomují, že se kyvadlo dějin obrací proti centralizaci moci, směrem k národní perspektivě. Evropští byrokraté jsou tedy obklíčeni realitou, která odporuje jejich plánům, a tím úporněji brání svoje privilegia. Aby si usnadnili vládnutí, tak dramatizují nebo vytvářejí nouzové situace (covid nebo oteplování).
To jim umožňuje vyhlašovat „nevyhnutelná“ opatření, která vymýšlejí nevolení a za svá rozhodnutí nezodpovídající lobbisté a experti, kteří s nikým nediskutují o tom, jestli mají pravdu a právo na své straně. Co to má společného s důvěrou voličů v europarlament? Obyčejní lidé dlouho vnímali EU jako instituci, která spíše dává, než bere, ale to se nejpozději od roku 2020 zcela obrátilo. EU se stále více podobá Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), která se od občanů odcizuje a v rostoucí míře je šikanuje. V závislosti na tom se mění i postoje Evropanů k EU.
Máte celkově pocit, že v EU funguje určitý „korektiv“, který dokáže zatáhnout za brzdu a zastavit opatření, která se ukážou jako nesmyslná?
Ne. Motivace členů „pevného jádra“, o kterém jste mluvil v první otázce, je podle mého odhadu ze čtyř pětin osobní zisk a z jedné pětiny ideologický fundamentalismus. A proto dochází ke zbrzdění nesmyslných opatření EU, jenom když není vyhnutí. Příkladem jsou změny vynucené protestujícími zemědělci počátkem tohoto roku. Vynutil si je francouzský prezident, který prosadil škrty v plánech EU omezit výrobu zemědělských komodit na evropském kontinentu. Příznačné ovšem je, že také Emmanuel Macron jednal jenom proto, že nebylo vyhnutí.
Do nebe volající důkaz toho, že zcela chybí jakýkoliv korektiv, je nedávná volba předsedkyně Evropské komise. Evropský soudní dvůr zveřejnil den před znovuzvolením von der Leyenové rozhodnutí o tom, že porušila evropské právo, protože utajovala části smluv EU s farmaceutickými koncerny. A přesto hlasovalo pro von der Leyenovou více poslanců než při jejím prvním zvolení. A zároveň se s Viktorem Orbánem, který má státnický formát a svou mírovou misí chtěl sloužit především evropským zájmům, zachází jako s vyvrhelem.
Lze očekávat v souvislosti s „novým rozdáním karet“ nějaké změny například ve vztahu k opatřením Green Dealu, která čelila kritice?
Oficiálně oznámené změny v Green Dealu budou to poslední, co uvidíme. Znamenalo by to totiž, že Evropská komise ustupuje odporu zdola a přiznává jak svoje pochybení, tak i oslabení. Ke změnám v Green Dealu ale bude přesto spontánně docházet v různých oblastech a na různých úrovních. Jedním příkladem jsou automobilky, které konečně pochopily (nechápu, proč to jejich přeplaceným manažerům trvalo tak dlouho), že elektromobilita je nepotřebný, subvencemi a propagandou uměle protlačovaný projekt, který hraje do karet čínským konkurentům.
Formuluji to takhle: v dnešní kritické situaci se ukazuje, že v minulosti měly instituce EU sice méně pravomocí, ale byly politicky stabilnější, než jsou dnes. Zejména proto, že konzumismem omámení Evropané se dříve o materiální a intelektuální excesy v Bruselu nestarali. To se v posledních čtyřech letech radikálně změnilo. Kontinent rapidně chudne a ve stejné míře roste odpor obyčejných lidí k tomu, aby je v luxusu žijící evropští úředníci a poslanci šikanovali a snižovali jejich životní úroveň. Pro většinu Evropanů totiž znamená Green Deal především dramatické zhoršení jejich životního standardu. Nyní to začínají výrazně pociťovat a dávat najevo jako třeba evropští zemědělci začátkem tohoto roku.
Koalici lidovců, liberálů a socialistů se stabilní podporou Zelených v europarlamentu spojoval přístup neustálého prohlubování evropské integrace. Proti němu v EP prakticky neexistovala opozice. Frakce „Patriotů“ nyní přichází s cílem vracet rozhodovací pravomoci na národní úroveň. Lze říci, že je to vlastně poprvé, co v EP bude fungovat relevantní „opozice“?
Oba kluby, jak Patrioti pro Evropu, tak i Evropa suverénních národů, které se stavějí proti evropskému superstátu, získaly přes sto křesel, ale nejsou ještě dost silné. Vinu na tom nesou z velké části Evropané sami. Na celém kontinentě dlouhodobě pozorujeme právě naznačenou konzumistickou demenci, zejména městského obyvatelstva, které s nepochopitelným masochismem opakovaně volí druhořadé politiky a věří černobílým agitačním floskulím mediálního mainstreamu. To se projevilo i ve volbách do EP. Zřejmě musí životní standard ještě více klesnout a demokratické svobody musejí být dále omezeny, aby se výrazně změnilo volební chování širších vrstev evropské populace.
Když sledujeme debatu o rozdělení pozic v novém europarlamentu, frakci Patriotů se mnozí vysmívají, že „zůstává mimo“ a nic neprosadí. Není to ale naprosté nepochopení smyslu parlamentu, který má reprezentovat názory, a ne být rýžovištěm funkcí a vlivu?
Ti, kteří se opozici posmívají, vnímají EU postaru, jako nezpochybnitelnou mocenskou agenturu Evropy. Právě to již není celá pravda. Ještě nedávno byla EU skutečně převodní páka centralizačních záměrů vlád členských zemí, které věřily, že bruselský nadnárodní stát posílí jejich schopnost kontrolovat svoje obyvatele, a zakrýt tak svou neschopnost vládnout demokraticky a vytvářet blahobyt.
Ale právě jsem zmínil rapidní chudnutí kontinentu, které vede ke změně politické orientace vlád členských zemí. Ve volbách v Maďarsku, Nizozemsku, Slovensku a brzy pravděpodobně i v Rakousku, v některých německých spolkových zemích a možná i ve Francii se prosazují strany, které dávají přednost národním zájmům. Vlády těchto zemí budou své národní zájmy prosazovat i v EU, a to i přes hlavy dosud početných eurocentristických frakcí v parlamentu. Evropská komise ale byla a je silná jen tak dlouho, dokud ji podporují Francie, Německo a Itálie. Vlády všech tří zemí jsou od roku 2020 pod tlakem vnitropolitické opozice a rostoucí nespokojenosti chudnoucí většiny obyvatelstva. Proto nebudou moci podporovat politické eskapády Evropské komise tak jednoznačně jako dosud. Těžiště evropské politiky se tak sice ještě příliš pomalu, ale nepochybně přesouvá do členských zemí.
Funkce si tedy rozdělily tři tradičně vládnoucí strany, přičemž v čele Evropské komise má pokračovat Ursula von der Leyenová a v čele europarlamentu Roberta Metsolaová. Přesvědčily podle vás obě dámy v minulém volebním období o svých schopnostech?
Moji odpověď na tuto otázku znáte předem, ale to není to hlavní. Evropská integrace byl program pro „tučná léta“ blahobytné společnosti. Ta jsou u konce a Evropané jsou zahlcení válkou, náklady na energie, nezaměstnaností, neřízenou migrací a ekologickými dotěrnostmi vlád. V tučných letech se EU opírala o konzumní demenci Evropanům, protože jim mohla více dávat než brát. Současný hospodářský úpadek kontinentu vede k tomu, že se lidem vede stále hůře a najednou jim vadí neřízená migrace, skomírající euro, bumerangový efekt nedomyšlených sankcí proti Rusku a klimatické halucinace. EU chce od Evropanů krev, pot a slzy a slibuje jim asketický životní styl ve společnosti s rostoucím počtem násilnických nepřizpůsobivých cizinců. Průměrný člověk dnes v agendě Unie, kterou financuje ze svých daní, nenajde ani jeden cíl, který by mu přinášel prospěch. Ani postěžovat si na to nesmí, protože evropská vrchnost nechce slyšet, jak neoblíbená je, a cenzuruje sociální sítě.
V čele evropské diplomacie má stanout Kaja Kallasová, premiérka Estonska, která se v zahraniční politice prezentovala výlučně v ukrajinské válce a „ruské“ agendě. Nehrozí, že evropská diplomacie bude pod jejím vedením až příliš orientována na ukrajinské bojiště a nebude schopna konkurovat v jiných světových výzvách?
Strana Kaji Kallasové skončila v evropských volbách až na třetím místě a ona sama byla pouze u 23 procent Estonců oblíbená premiérka. Její výroky k zahraniční politice prozrazují, že se podobá německé ministryni zahraničí Baerbockové, a má tedy stejně jako ona velmi daleko k moudrosti státníků, jako byl Kissinger.
Ještě důležitější je však jiná skutečnost. S tím, jak se bude dále zhoršovat hospodářská a bezpečnostní situace v členských zemích EU, bude klesat i geopolitický význam Unie. Ostatně již teď je velmi těžké představit si třeba čínskou vládu, jak vyjednává s bývalou premiérkou Estonska o spolupráci s EU v globálním rozměru. Dnes je situace taková, že když budou chtít Peking nebo Moskva vyjednávat o evropských záležitostech, tak se obrátí přímo na Washington.
Je smutnou pravdou, že EU ani ve svých nejlepších letech nedokázala mocensko-politicky dorůst do svého (potenciálního) geopolitického významu. Kdysi, v roce 2003, obhajoval zelený ministr zahraničí Německa Joschka Fischer a sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder evropské zájmy v souvislosti s válkou v Iráku. A dnes? Když Viktor Orbán jen upozorní na evropský zájem v rusko-ukrajinské válce, tak Brusel odpoví sankcemi proti jeho zemi.
Po eurovolbách proběhly i volby ve Francii, ve kterých uspěla levicová koalice zahrnující i velmi radikální proudy. Pomohl k tomu i prezident Macron, když jeho hnutí stáhlo některé své kandidáty s podporou levice, aby neuspěla favorizovaná Národní fronta. Co toto vítězství podle vás bude pro Francii i celou Evropu znamenat?
Akceschopná koalice francouzských levicových stran a straniček je velmi nepravděpodobná. A i když budou schopny postavit koaliční vládu, tak bude její program konzistentní snad jenom v odmítání Rassemblement National Marine Le Penové. Ohledně migrace, záchrany eura, Ukrajiny, zachování finančního kapitalismu a transatlantických vztahů by levicová francouzská vláda buď nebyla akceschopná, anebo z bruselského hlediska destruktivní.
Marine Le Penová hovořila o „odloženém vítězství“. Nehrozí ale, že se bude nejrůznějšími taktickými fintami a spojenectvími dařit toto vítězství (na počet hlasů získala Národní fronta jednoznačné vítězství) odkládat neustále?
Vítězství Marine Le Penové v prezidentských volbách je funkcí rostoucího počtu ekonomicky a politicky frustrovaných Francouzů. To znamená, že je jen otázkou času. Na druhé straně nelze přehlédnout, že Le Penová je svými opakovanými prezidentskými kandidaturami tak opotřebovaná, že je na nejlepší cestě ztratit cestou k nedosažitelnému prezidentství programatiku, která ji odlišuje od etablovaných stran. Prezidentku Marine Le Penovou bych rád zažil, ale nejsem si jistý, jestli bych pak nebyl zklamán.
Román Michela Houllebecqua Podvolení začíná právě tím, že Francouzi v panické hrůze z rodiny Le Penových zvolí islamistického kandidáta. Je podle vás takový scénář reálný třeba za dva roky v prezidentské volbě?
Takový scénář by znamenal, že by strach (výše popsaných) intelektuálně zpustlých urbánních vrstev společnosti před stále „ochočenější“ Le Penovou byl silnější než daleko oprávněnější strach před islamizací Francie. Řekl bych, že Houllebecq chtěl svou knihou Francouze upozornit na absurditu abstraktních mediálních nálepek ve srovnání s hmatatelným ohrožením existence francouzského národa.
Což nás na závěr přivádí k tématu migrace. Mluví se o něm intenzivně už skoro deset let. Jak moc významným tématem pro evropskou politiku je dnes problém s uprchlíky? Někdy to vypadá, že se politickému mainstreamu daří jej hledáním zástupných témat „vymlčovat“...
Ve většině evropských zemí vládne politická třída druhořadé kvality a dělá to, co je správné, až když není vyhnutí. To platí zejména a neřízené migraci. Jen pro ilustraci: pro Němce to znamená, že roční náklady na nekontrolovanou migraci dosahují skoro 49 miliard eur a také to, že lidé bez německého pasu sice tvoří jen čtrnáct procent populace, ale páchají 41 procent deliktů. Úporná snaha německé vlády vyřešit problém, ale nepoužít funkční řešení se projevuje třeba tím, že „snižuje“ počet zločinů spáchaných migranty tím, že jim usnadňuje získání německého občanství. Své chování měnit nemusí, ale jako Němci už nehyzdí statistiky. Od 27. června platí nový zákon o občanství. Podle něj se minimální doba pobytu v Německu jako předpoklad naturalizace zkrátila na pět let a v případě zvláštních integračních úspěchů dokonce jen na tři roky.
Ještě daleko grotesknější řešení napadlo soudce britského Korunního soudu Nica Madge. Jeden z nejvyšších soudců ve Velké Británii shledal, že roste počet útoků nožem, protože jsou příliš ostré, a tak navrhl zákon, povolující pouze obchod se zaoblenými noži. Současně s počátkem jeho platnosti by měly být ve všech anglických domácnostech zaokrouhleny špičky nožů. To opravdu není vtip, ale jen důkaz rychle postupující degenerace evropských elit.
V srpnu osudového roku 2015 jsem pro jeden český časopis napsal zásadní článek o příčinách a budoucích důsledcích migrace. Obsahoval několik předpovědí. Jedna z nich zněla takto: „Je pouze otázkou času, kdy budou západní vlády nuceny na migraci reagovat podle vzoru ‚pevnost Evropa‘. Hranice sice nemohou být nikdy úplně vodotěsné, ale přístup do evropských zemí bude – i za pomoci nevybíravých opatření – do té míry ztížen, že se migrační vlna obrátí do těch míst, kde sice není tak útulno, ale která jsou snáze dosažitelná. A posléze oslábne na zvládnutelnou míru.“ K tomu dojde, ale překvapuje mě, že většina evropských voličů tak nekonečně dlouho toleruje pro ně samotné škodlivou politiku svých vlád.