Tak nám začala jednání o míru mezi Ruskem a Spojenými státy. Jednání se odehrávají bez Evropy i bez Ukrajiny. A hned po prvním kole jednání začíná čiré liberální zděšení. USA nabízejí Rusku stažení amerických vojáků, nabízejí ukončení sankcí, nevadí jim, že si Rus nechá kus ukrajinského území, nabízejí nové prezidentské volby na Ukrajině, Zelenskému předložili vyděračskou smlouvu na vytěžení Ukrajiny a ještě mu doporučují, že by bylo „velmi moudré“ ji podepsat. Co za to nabízí Rusko Spojeným státům? Vlastně nic!
Liberální zděšení je o to větší, protože poslední tři roky to bylo přece naopak. To Západ přece slavně vítězil! Vítězství Ukrajiny a evropských hodnot bylo nezpochybnitelné. Tak nezpochybnitelné, že Boris Johnson jel tři měsíce po začátku války Zelenskému vysvětlit, že nemá uzavírat žádnou mírovou dohodu. Rusko přece rozumí jen síle. Tři roky se liberální gaučoví válečníci tetelili z každého videa, kde se ruské jednotky dostaly pod palbu a onanovali radostí nad fotkami ruských mrtvol. Tři roky bylo jasné, že k vítězství chybí jen malý krůček. Ještě jedna zázračná zbraň, ještě jedna dodávka tanků, ještě trochu peněz…
A teď najednou, ze dne na den je to naprostý opak. Celá ta krásná válka proti Rusku je v hajzlu. Jen pár rádoby analytiků tvrdí, že Ukrajinci mají vyšší motivaci než Rusové. Asi proto dezertovali jejich vojáci už při výcviku ve Francii…
My, dezoláti, jsme se při hodnocení válečných událostí přiklonili k Dominiku Ticháčkovi nebo Michaelu Svatošovi, kteří tvrdili, že podivný a pomalý postup Rusů je taktika. Rusům nejde ani tak o zábor území, ale o zničení nepřítele za co nejmenších vlastních ztrát. Ukrajinskou obranu oni prostě „vykusují.“ Ukrajinské ztráty jsou několikrát vyšší než ty ruské a Rusko je schopno takovouto podivnou válku vést neomezeně dlouho.
Čím déle válka trvala a čím zoufalejší byly ukrajinské protiofenzívy, tím více se tato taktika potvrzovala.
Já osobně jsem měl vždycky někde vzadu v hlavě zasunuto, že se třeba můžeme mýlit. Že všechny ty kecy o tom, jak Rusku dochází munice, nafta, lidi i peníze nemusejí vždycky být jen západní propaganda. Samozřejmě, když stejně začala mluvit Džamila a Atombába Drábová, začalo být obtížné dále připouštět, že by na jejich řečech mohlo něco být. Ale o to víc jsem byl zvědavý na mírová jednání. Z těch přece jasně a okamžitě poznáme, jak na tom obě bojující strany doopravdy jsou.
Jak daleko ustoupí Putin ze svých požadavků? Jak daleko ustoupí Západ? Bude ruský generální štáb vlastně rád, že to končí, protože melou z posledního? Kolik sil a prostředků Rusové spotřebovali na odsazení zhruba dvaceti procent Ukrajiny? Kolik mají ještě rezerv a záloh? Kolik ještě mají munice, tanků, lidí i jídla? A co Spojené státy a EU? Kolik ještě mají tanků či raket? Kolik se dá ještě vydolovat z české muniční iniciativy?
Dovolte mi nyní suše konstatovat, že podle dosavadních prvních jednání mezi Rusy a Američany je Putin naprosto v pohodě a Západ je v hajzlu. Informační válku jsme ovšem vedli mimořádně dobře. Byla tak úspěšná, že teď všichni Petrlové, Lipavští, Fialové, Macroni či Scholzové věří ještě teď, že vyhráváme a obviňují Trumpa ze zrady. Ovšem reálná válka na tom bude zřejmě úplně jinak. Špatné zprávy nám mééédia neříkají a tak se střípky o skutečném stavu našich zbrojních kapacit dozvídáme ze zahraničních zdrojů.
Válka se ovšem nevyhrává propagandou, ale reálnými silami na bojišti. A podle zpráv z jednání u Saúdů to vypadá, že dezinformátoři měli pravdu, že Rusko svou armádu neustále zvětšuje, zvyšuje svoje kapacity i bojové schopnosti. Jinak by Američané neměli důvod, vycházet Rusům vstříc. Kecy o tom, že Trump je putinovec, ty si mohou naše morální majáky strčit za klobouk. Trump miluje především sám sebe a pokud jde Putinovi na ruku, tak to musí být na bojišti sakra průser.
Je mi líto, milé evropské hodnoty… Podle dosavadního průběhu jednání už pěkně dlouho nevyhráváme, ale zatraceně prohráváme. Zatím to spíš vypadá, že se Trump snaží odvrátit ošklivou porážku než vítězně zúčtovat s rozvráceným soupeřem. Zatím ta jednání spíš vypadají, že se USA snaží z celé té blamáže ještě včas vystoupit, protože kdo uteče, ten vyhraje.
Samozřejmě to celé může být ještě jinak. Velmocenská prestiž a kredibilita je sakra důležitá komodita a obě strany mohou usoudit, že za nějaké ty stamiliardy peněz a statisíce životů to ještě stojí. Velmoci nemají přátele, jen zájmy. Ale pokud budou jednání pokračovat dál stejně tak, jak začala, bude to pro mě důkaz, že Rus na bojišti od začátku do konce tahal za delší konec provazu a mééédia nám lhala tak moc, že by vlastně už nikdy neměla být nazývána médii.
Pokud Spojené státy při jednáních ustupují, tak k tomu musejí mít sakra důvod. Američané totiž ještě pořád mají CIA, pořád mají družice a Trump ví to, co nám nikdo neřekne. Kdyby mohl z Ruska něco vytřískat, s největší radostí by to udělal.
Hele, chciválkové! Měli byste urychleně překabátit. Už bych to být vámi nezdržoval. Navíc, Trump včera prohlásil, že válku začala Ukrajina…
Příspěvek z ohlasů: Naďa Zlochová:
Ekonom Jeffrey Sachs v rozhovoru s novinářem Tuckerem Carlsonem rozkrývá třicet let starý projekt amerického deep state o rozšiřování NATO na východ. Sachs zdůraznil, že americké snahy o rozšíření NATO směrem na východ byly klíčovým faktorem vedoucím k aktuálnímu konfliktu na Ukrajině. Pro Evropu byl projekt neudržitelný už od samého začátku.
První významné rozšíření se uskutečnilo za prezidenta Billa Clintona v roce 1999 a přineslo členství Polsku, Maďarsku a České republice. Další vlna rozšíření přišla za prezidenta George W. Bushe. V roce 2004 bylo do NATO přijato sedm zemí: Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko.
Jedno z prvních varování přišlo v roce 2007. Na 43. mnichovské bezpečnostní konferenci se ruský prezident Vladimir Putin vymezil proti rozšiřování NATO východním směrem. Spojené státy však i přesto začaly v roce 2008 uvažovat o rozšíření o Ukrajinu a o Gruzii.
O dva roky později, na konci Bushovy administrativy a začátku administrativy Baracka Obamy, byla do aliance přijata Albánie a Chorvatsko. Během Obamovy administrativy byla přizvána Černá Hora a do aliance vstoupila v roce 2017.
Poslední nadějí Ukrajiny bylo podle Sachse v roce 2010 zvolení prezidenta Viktora Janukovyče, který neusiloval o vstup do NATO a namísto toho se snažil o neutralitu Ukrajiny mezi dvěma mocnostmi. Po demonstracích v roce 2014 byl Janukovyč sesazen, události označil za státní převrat. Ekonom Sachs připustil, že Spojené státy v násilném převratu na Ukrajině hrály „nešťastnou roli“.
„Tehdy ta válka začala. Uplynulo od té doby již 10 let a žádný prezident o tom neřekl pravdu,“ řekl Sachs. Až do 12. února 2025. Tedy do dne, kdy se uskutečnil telefonát mezi prezidentem USA Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem, a ministr obrany Spojených států amerických Pete Hegseth prohlásil, že Ukrajina do NATO nepřistoupí. Tuto pravdu nikdo neřekl celých třicet let.
„Pro Američany je to hra, ale pro Rusy je to život a smrt. Takže to nemůže vyhrát americká strana. Je to nemožné. Snažil jsem se jim to říct. A nikdo v Evropě neměl ani jasno, ani odvahu to vidět,“ uvedl Sachs. Problémy amerického projektu neviděl nikdo z evropských lídrů, s výjimkou maďarského premiéra Viktora Orbána, který v tom měl dle slov Sachse „naprosto jasno už od prvního dne“. V současnosti už pravdu rozkrývají i další evropští politici.
Dosavadní počínání Trumpa a ministra obrany Hegsetha dává dle Sachse najevo, že pro Spojené státy členství Ukrajiny v NATO nic neznamená. „Nepotřebujeme tam být. Pro nás to nic neznamená. A neznamená to ani, že se Rusko nyní chystá napadnout západní Evropu,“ dodal Sachs. Otázkou tak nyní zůstává, zda Trump dokáže „udržet nohu na brzdě“ a zastavit třicet let trvající projekt amerického hlubokého státu. Pokud se mu to podaří, Sachs jeho administrativě předpověděl úspěchy.