Míla Ransdorf odešel právě před rokem. Poslední štvanici už neustál. Zle se z ní dělá dodnes. Kříženec zášti a mindráků se fakty nezdržuje. Suma, již měl prý Míla mámit ze švýcarské banky, váží pět tun. Média velkých prachů vřeštěla, že pro ni vyrazil s kufříkem. Verze o podvodu splaskla rychle. Pak přišla ta o »trdlu«. Sadismem zaváněly obě. Míla si – právem a víc než na čemkoli jiném – zakládal na cti a inteligenci. Švýcarský erár šlápl vedle. Vycouval už loni na jaře. Ten, komu ublížil, mu to už spočítat nemohl. Z prolhaných médií nepadlo slůvko omluvy. Máloco je tak plastickým obrazem jejich »svobody«.
Míla byl nátura vědátora. Ne ale z těch, co vyschli v nudného kmotra. Duši měl rozkročenou renesančně. S kořeny v rodině koumáka a všeuměla v jedné osobě. Ty plebejské geny mu vydržely nadosmrti. Svět věd i umění bral úchvatným tempem. Nedojít k zemětřesení z konce 80. let, zdobí vedení Akademie věd.
Zvonící klíče zfanfrněly ze skořápkářské fráze. Čím byla prázdnější a prolhanější, tím lesklejší měla staniol. Srážet jí hřeben byl s to jen ten, kdo měl v malíku i její evangelia. Z těch, koho minul cejch »staré struktury«, jich nebylo víc než prstů na ruce. Cirkusu, který z nás dělal pitomce, to vracel především Míla. Byly to parádní uličky hanby. Když přišly první »evropské« volby, dostal víc preferencí, než honorace s miliardami a cizími protektory za zády.
Dřel jako kůň. Nešetřil se. Ani po menší mozkové a také srdeční příhodě. Byl to paličák. Skutečné argumenty však vnímal s pokorou. Od chvil, kdy se i jemu zdálo, že prohrálo nemehlo, prodělal gigantický pokrok. Pak sypal fakta, hájící lepší minulost, i na nás, kdo mu to nemehlo rozmlouvali. Kaťuše, z nichž pálil na teror proti Donbasu a Sýrii – i na ztřeštěné Angely a »sluníčkáře« – byly virtuózním koncertem.
Do politiky šel s férovou ambicí. Zrušit rozvod, který spáchala s vědou i morálkou. Vyrvat ji z ringu o posty a prachy. Vrátit ji k tomu, co je v zájmu demokratické většiny. Kasta, jíž hodil rukavici, tahá za delší konec. Na věčné časy jí to nevydrží. Míla tu nebyl nadarmo. Cestě, jíž šel, patří budoucnost.