1. Nová konzervativní strategie kapitálu
S globalizací světový kapitál hledá odpovídající strategii. Už reaganomika hlásala omezení vlivu státu a deregulaci, současně pak globální expanzi USA s pomocí dolaru a uzbrojení SSSR. S pádem bipolárního světa byl výrazem nových poměrů tzv. washingtonský konsenzus. Ten se už ovšem značně vyčerpal a problémy sílí i uvnitř samotných USA. Americké aspirace na unipolární svět jsou dnes již zjevně pasé. Symbolické je, že jeden z mozků »reaganomiky«, bývalý náměstek na financích, republikán Paul Craig Roberts se za vlády demokratů stal zuřivým kritikem nezvládnutých dopadů expanze USA. Znamená to, že velmoci dnes přicházejí s protekcionismem jako novou strategií? Rétorika Donalda Trumpa jako by tomu odpovídala. Elity USA už dnes ale nemohou nebýt na straně globálního kapitálu. Nový prezidentský tým zahrnuje lidi z Wall Streetu, kteří podporovali uvolnění regulace amerického finančního sektoru z roku 2010. Kritikové důsledků smluv jako NAFTA, připravovaných smluv TTIP či TPP a kritikové vstupu Číny do WTO sami mají své firmy raději v Číně i Mexiku. Pro USA je nyní asi strategičtější řešit vzestup Asie než Evropu. Ale to neznamená, že jdou proti globalizaci a že éra zesvětovění ekonomiky končí.
Totéž platí i pro Velkou Británii po brexitu. Také pro tzv. thatcherismus bylo typické oslabování státu, ale konzervativci byli za opatrnost k evropské integraci a za užší vztah k USA. Představa globální role Británie se prostě od Evropy poněkud posunula k USA. A stejně jako v USA i zde jde o mandát k snížení daní a deregulace kapitálu. Vlastenecká rétorika představitelů nové konzervativní politiky nemění nic na jejich orientaci na co nejvolnější trh. Kapitalistická globalizace vlastně neoslabuje, jen se její pravidla v postwashingtonské éře adaptují na proměny multipolárního světa.
Konzervativci neobjevili nové paradigma pro světové hospodářství, pouze se uchylují k populismu, který nemá ekonomicky věcný základ. Populisté dnes využívají vlny obav z globální konkurence a mluví o strategii ekonomického ochranářství a budování různých bariér. Jsou oprávněné úvahy, že globalizace dosáhla vrcholu a nyní budeme svědky jakési relokalizace? Před oceánem nové budoucnosti se nedá schovat v nějakém bezpečném přístavu, chránícím protekcionismem časy starých jistot, je třeba se naučit na něm plavit.
Globalizace je důsledkem zesvětovění lidské civilizace a rozvoje mezinárodní dělby práce, je to trend, který má objektivní charakter a bude rozhodně dál pokračovat. Problém není v míře globalizace, ale v jejím obsahu a pravidlech. Technologie informačního věku nové globalizační trendy posilují, protože digitální ekonomika sice poněkud omezuje váhu extenze dopravy, ale oslabuje i zakotvení ekonomiky do území (vytváří virtuální ekonomické celky).
Globalizace nekončí, jen se nevyvíjí lineárně a vstupuje do své další fáze. Problém je, že do fáze krajně nejisté. Kapitál má dnes méně vlast než kdykoliv předtím. Nezažíváme ani tak krizi globalizace jako krizi globální hegemonie. Rozdíl mezi neoliberální a ochranářskou pravicí je nyní pouze v tom, před jakou skupinou korporací panáčkují. Hra na ryze nacionální kapitalismus pak už zavání ideologickým švindlem. Konzervativní pravice nyní mluví o ochraně národní ekonomiky. Její boj s globalizací a integrací ochraňuje ale hlavně zisky oligarchů a privatizačních mafií. Sociální stát pro ně zůstává nepřítelem.
Co skutečně neplatí, je ideologicky telecí obdiv libertariánů k jakémukoliv uvolňování trhu, tedy i k tomu, které může být svou jednostranností nebezpečné. Protože i onen proces uvolňování obchodu způsobí méně škod, je-li řízený a sociálně ohleduplný než živelný a predátorský. A to je také v kořenech sporu o obchodní smlouvy typu TTIP či TTP. Tedy nikoliv jakýsi nástup epochy kontinentálního či dokonce nacionálního protekcionismu. Konkurenční boj multipolárního světa může přitom vést k většímu zájmu o symetrii pravidel světového obchodu a vnitřní napětí může ty asymetrické projekty rozmetat.
2. Reakce evropské levice na konzervativní vlnu
Evropská levice je dnes v nedobré kondici. Hořkou pravdou je, pravicoví populisté jí přetahují voliče a jen těžko hledá recept, jak jejich vliv zastavit. Blahem člověka se obecně zaklínají všechny politické ideologie. Demokratická levice ale více sleduje emancipaci člověka a sociální podmínky pro jeho rozvoj. Politická levice tedy je i nadále důležitá. A pokud je v Evropě, kde levice historicky vznikla, vytlačována z výslunní, je to varovný signál. Heslo emancipace samo o sobě nestačí. Nuzné vrstvy se raději otočí po někom, kdo si oblékne kabát dobrodince a pečovatele. A ujařmující závislost na takové pomoci klidně přijmou podle principu bližší košile než kabát. Minimalizace funkcí státu u pravicových bojovníků za svobodu přitom vede ke vzniku džungle, kde dominují predátorské privátní subjekty, velké korporace. Nestačí proto jako taktický manévr postavit proti pravicovému populismu levicový populismus. Jde o reálné řešení poměrných společenských nerovností, které v rámci absolutního růstu blahobytu ve společnosti opět sílí. Frustrující navoněná bída nižších středních vrstev se často obrací od tradiční levice. Postfašismus tak má stále více prostoru.
Situaci dnes navíc komplikuje nový pohyb ve společenské dělbě práce. Solidární hospodářský model pro digitální budoucnost nevystačí s tradičními odpověďmi. Kolik lidí může participovat na kreativní ekonomice s perspektivou sociálního vzestupu? Fenomén »Gig–Economy« přináší úbytek tradiční práce a vzestup alternativních úvazků (sharing, home-office, práce na volné noze) a s tím nové rozpory a nové formy exploatace a prekarizace. Práce uvolněná z bezprostřední výroby se často neuplatní v kvintéru a v sofistikovaných službách. Nejde jen o vzdělanostní a inovační ekonomiku, i když ta se stává motorem vývoje. Klientela levice není jen v progresivním kognitariátu, ale také v těch, jimž hrozí osud sociálně vyloučených. A změna paradigmatu v ekonomice na zakázku souvisí i s delokalizací. Informační sítě umožňují nalézt vztah nabídky a poptávky ve virtuálním prostoru, mimo tradiční území. Lákadlo oživování nacionální identity přitom paradoxně dnes přitahuje pozornost frustrovaných vrstev. Zakrývá ale skutečnost, že v éře globalizace objektivně potřebujeme zvládat i regulaci na nadnárodní úrovni.
Jde o efektivní dělbu kompetencí mezi lokální a supranacionální mocí. Není náhodou, že ti, co hovoří o suverenitě národa, se současně brání evropským pravidlům proti daňovým únikům. Ta levice, která se zamotala do politiky škrtů, se musí znovu zaměřit na sociálno, ale musí také uhájit i jeho internacionální dimenzi. Kopírování sociálního egoismu populistů její propad nakonec jen zesílí.
3. Jak reagovat v malé ČR?
Naše země patří k vyspělé části světa, ale s malou a starou průmyslovou ekonomikou. Jestli jsme se při vzniku republiky před necelým stoletím nacházeli v první dvacítce nejvyspělejších zemí, od té doby se stále posouváme dozadu. Co musíme změnit, abychom tento trend dále neprohlubovali? Dnes už je nutností intenzivní zapojení do mezinárodní dělby práce a také stojíme před výzvou dále modernizovat tradiční hospodářskou strukturu.
Naši ekonomiku lze po všech změnách stále řadit k vyspělejším zemím světa, dlouhodobě se však na žebříčku seřazeném podle ekonomické úrovně mírně propadá. Jaké místo by měla česká ekonomika do budoucna zaujmout?
Připomeňme, že po skončení napoleonských válek se u nás nejrychleji rozvíjela především tovární výroba v textilním průmyslu, rostl význam i sklářství a papírenství. Poměrně rychle jsme se tehdy ze zaostalé země změnili v průmyslově agrární oblast. U nás bylo umístěno na 70 procent průmyslové výroby celého mocnářství. Přispěla k tomu naše geografická poloha, zásoby uhlí a vody, ale i relativně vzdělané pracovní síly,
Naprostá většina průmyslového kapitálu byla tehdy v našich zemích v rukou německého a rakouského kapitálu. V časech druhé průmyslové revoluce (koncem 19. století přicházejí nové postupy, nové materiály a páru nahrazuje elektřina a spalovací motory) začínaly vznikat velké kartely, německý průmysl se už začínal střetávat s emancipující se českou buržoasií. Vedle českého strojírenství a elektrotechniky vzniká i první česká banka. Český kapitál se však plně uplatňuje až po vzniku Československé republiky.
Víme, že přes různé dějinné peripetie jsme za uplynulé století dosahovali průběžně růstu výkonu. Propad na světovém žebříčku tedy znamená, že některé konkurenční ekonomiky nás prostě za to období předběhly. Mezi těmi, kteří nás v tomto období předběhli, je sousední Rakousko, které těsně po válce bylo ještě za námi. Pokud jsme se podle databáze »Maddison Project« na počátku naší novodobé státnosti, tedy za Masarykovy republiky, se česká ekonomika umisťovala kolem 20. místa na světě. V současné době se pohybuje kolem 40. místa na světě (85 procent průměru EU).
V šedesátých letech minulého století dochází k dalšímu posunu v charakteru výrobních sil. Třetí průmyslová revoluce (někdy ztotožňovaná s tzv. vědeckotechnickou revolucí) přináší automatizaci a nové zdroje energie, výzkum vývoj a vzdělaní se bezprostředněji zapojují do výrobního procesu. S tím ovšem souvisí i otázky motivací a schopnosti šířit nové technologie. A na to jsme byli už méně připraveni. Chyběly cenové a konkurenční stimuly z vyspělejší části světa. Kritizována byla předimenzovaná struktura české ekonomiky a podvázanost podnikatelské iniciativy.
Během transformace pak nedošlo k posílení vlastnické odpovědnosti, ale k rozprodeji majetku. Důsledkem bylo, že ze stárnoucí poslušné »kovárny« se stala nově závislá »montovna«. Nyní dozrává další civilizační výzva, někdy označovaná jako čtvrtá průmyslová revoluce. Mění se i charakter globalizace, která prochází digitální transformací, při které se investoři budou méně vázat na staré výhody nějakého území a umělá inteligence učiní tradiční dovednosti méně zajímavé. Subdodavatelsko montážní charakter naší ekonomiky tak záhy projde drsnou zkouškou. Nástup společnosti nových služeb může mít pro dosud silně tradiční společnost šokující dopad. A i proto potřebuje ČR renesanci strategického myšlení.