V předvečer významného data 15. března, lze jen těžko odhadnout, jaké počasí bude zítra. Dne 15. března 1939, kdy naše země byla okupována nacisty, bylo počasí velmi nevlídné. Věřím meteorologům, že od zítřejší středy se má oteplovat. Byl bych rád, kdyby se oteplovalo nejen počasí, ale v přeneseném slova smyslu ve dnech, měsících a letech příštích i atmosféra celospolečenská a zejména mezinárodně politická. Zatím však příliš důvodů k optimismu není.
Celosvětově mnohdy konfrontační politika velmocí, v evropském rozměru migrační krize a k vnitřním problémům nejen naší republiky patří i vzmáhání se extrémních nacionalistických, neonacistických hnutí a uskupení. Atmosféra ve společnosti je napjatá a lidé ztrácejí důvěru ve státní i samosprávné orgány, protože jim chybí vize, konkrétní stanoviska a opatření, ale také světélko na konci tunelu. Někdy se dokonce v tisku hovoří i o tom, že jako v dobách normalizace se postupně Češi opět stěhují v beznaději na své chaty a chalupy.
Ale zpět k zítřejšímu výročí. Německá okupace jako trauma českého národa je stále živým bodem naší historie. A nejen pro starší generaci. Jak tedy chápat naši bezpečnostní politiku, když naše nasazené vojenské jednotky v Pobaltí přecházejí pod velení Bundeswehru? Jak si vysvětlit smlouvu našeho ministerstva vnitra, že němečtí policisté mohou i se zbraněmi zasahovat na našem území? Ano jsme členy Evropské unie i NATO, i když někteří politici právě členství v tomto vojenském paktu odmítají. Přesto se zdají některé věci velké části Čechů poněkud přes čáru.
I když rozhodně nejsem nacionalista, jsem jedním z nich. A nejen vzhledem k historickým zkušenostem našeho národa.