Rozhovor Haló novin s vojenským analytikem Martinem Kollerem. »Dnes chce ministr obrany podřizovat polovinu naší armády bundeswehru, zítra ji může někdo poslat bojovat do Sýrie na pomoc takzvané umírněné opozici a pozítří do Maďarska. Všichni kritici Ruska mluví o jeho agresivitě, ale nikdo ještě neuvedl, proč by tamní politická reprezentace chtěla válku«.
Nedávno jste upozornil na to, že česká 4. brigáda ze Žatce bude spadat pod německé velení, následně nám bylo některými médii a ministrem Stropnickým »vysvětleno«, že tomu tak rozhodně není, že budou jen společně cvičit. Kde je tedy pravda?
Ministr klame veřejnost. Původně bylo o jeho iniciativě velké ticho. Najednou politici zjistili, že většina národa nemá zájem o nasazení naší armády v jakémsi válečném dobrodružství bundeswehru proti Rusku, případně násilném prosazování direktiv EU, která je fakticky řízena z Berlína. Takto se můžeme v rámci nevinné spolupráce s bundeswehrem dočkat i jeho nasazení proti našim občanům. Stačí, že německá policie může svévolně zasahovat na našem území na základě dohody podepsané ministrem vnitra. Dostal jsem text dopisu ministrů obrany ČR a SRN, který má faktickou podobu mezinárodní smlouvy. Jeho náplň vytváří základ k podřízenosti naší 4. brigády rychlého nasazení 10. tankové divizi bundeswehru. Fakticky se jedná o plné začlenění naší brigády jako organické součásti divize. Je to novum, které nemá v české historii obdoby s výjimkou vládního vojska za protektorátu Čechy a Morava a svatováclavské roty SS tvořené českými kolaboranty koncem války.
Měli bychom preferovat spolupráci se Slovenskem, Maďarskem, Rakouskem, Slovinskem, případně Polskem. Bundeswehr je podřízen nikoli NATO, ale německému prezidentovi a německému ministrovi obrany, aktuálně ministryni. Lze konstatovat, že je výkonnou silou politiky kancléřky Merkelové a jejího pravděpodobného nástupce Schultze. Ti jsou aktuálně hlavními reprezentanty válečnické propagandy a pravděpodobného vojenského tažení proti Rusku. Snaží se tak nahradit síly NATO, které je vedené z USA, kde by se mohla prosadit realističtější politika vůči Rusku. Proto takový zájem o vybudování evropské armády.
Jak je vlastně možné, že pouhým podpisem pod čtyřstránkový dokument toto učiní ministr bez souhlasu parlamentu?
Ministr obrany maskuje svoji iniciativu tím, že se jedná pouze o dopis. Nicméně vychází z toho, že vláda i parlamentní většina ho podpoří, stejně jako změnu Ústavy z hlediska vysílání našich vojáků do zahraničí rozhodnutím několika ministrů. Je třeba zdůraznit, že se nejedná o akci NATO, ale propojení naší a německé armády. Zvláštní je už fakt, že z vládních i opozičních politiků k tomu vlastně všichni zarytě mlčí a zoufale se snaží tvářit, jako by se nic nestalo. Už to je hrozivým dokladem nebezpečného vývoje.
K uvedenému je třeba dodat, že smlouva samozřejmě nepochází z hlavy ministra-herce. To bychom ho přecenili. Ministerstvo obrany řídí jeho dva náměstci, kteří oba přišli z ministerstva zahraničních věcí. Ministr zahraničí samozřejmě mlčí také a předvádí pro média spektakulární akce v Súdánu, místo aby se staral o bezpečnost našich občanů.
Ve sněmovně nyní leží návrh na změnu čl. 43 Ústavy, kterým mají být upravena pravidla pro vysílání českých vojáků do zahraničí a pro pobyt cizích vojsk na našem území. Napříště by podle návrhu mohla rozhodovat o pobytu a vysílání vojáků na dobu do 60 dnů pouze vláda, nikoliv parlament. Nezdá se vám to jako příliš radikální změna Ústavy?
Podle mého názoru je tento návrh změny Ústavy špatný. Měl by být omezen pouze na extrémní krizové situace. Těch šedesát dnů lze nakonec lehce prodlužovat. Změna vytvoří libovůli jakékoli vlády, vyslat vojáky za naše peníze kamkoli. Dnes chce ministr obrany podřizovat polovinu naší armády bundeswehru, zítra ji může někdo poslat bojovat do Sýrie na pomoc takzvané umírněné opozici a pozítří do Maďarska, které si nechce nechat vnutit migrační kvóty. Jak by se všem, kteří pro nebezpečnou změnu Ústavy hlasovali, líbila situace, kdy by KSČM získala parlamentní většinu ve volbách a poslala naši armádu bojovat pod prapory prezidenta Asada, nebo na pomoc separatistům na Ukrajině? Přitom žádná politika není na věčné časy.
Můžeme kvůli této změně, pokud projde, očekávat pouze další »spanilé jízdy«, nebo by mohlo dojít i k častějším pobytům zahraničních vojáků na našem území? A lze předpokládat, že se naši vojáci, pokud jim to kapacity dovolí, budou ve větší míře zapojovat do zahraničních konfliktů?
Objektivní realitou je, že naše republika je členskou zemí NATO. Referendum se nekonalo a přibližně polovina občanů vidí v NATO bezpečnostní záruku. V případě organizované masové islámské migrace naprosto selhalo. Do Evropy se valí migranti a NATO šaškuje na ruských hranicích. Konvoje vojenské techniky spojeneckých armád jezdily přes naše území řadu let bez povšimnutí. Militantní propagandistická kampaň kolem přesunů výhradně americké armády přes naše území je podle mého názoru hloupá. Z našich obyvatel válku s Ruskem, která by byla jaderná, stejně nikdo nechce s výjimkou patologických případů. Z tohoto hlediska válečnická show selhává. Z hlediska většího zapojení do zahraničních konfliktů jsem pesimista. Jsme na hraně možností. Má se rozšiřovat naše účast v Mali, což je zcela zbytečná mise. Afričané by si měli udělat pořádek sami doma bez cizích ozbrojených misionářů. Můžeme se dočkat dalšího nesmyslného patnáctiletého konfliktu bez vítězství, jako v Afghánistánu. Přitom je úplně jedno, který kmenový náčelník bude prodávat do Evropy suroviny.
Čeští vojáci se ohánějí na cvičení v Litvě lopatami, údajně aby pomohli odstrašit »Rusko od jeho agresivních choutek«. Berou to Rusové jako provokaci, nebo se tomu spíše jenom smějí?
Celou akci v Litvě považuji z bezpečnostního hlediska za nebezpečné hazardérství. Rusko nemá zájem na vojenském konfliktu s NATO a jakékoli válce v Evropě. Všichni kritici Ruska mluví o jeho agresivitě, ale nikdo ještě neuvedl, proč by tamní politická reprezentace chtěla válku. Jeho hlavním zájmem je export především ropy a zemního plynu. Rusko je navíc podle různých měřítek v průměru téměř třikrát slabší než NATO. V klasickém konfliktu by nemohlo zvítězit a v jaderném by nebyli v Evropě žádní vítězové.
Litva a další pobaltské státečky jsou z ekonomického i vojenského hlediska bezcenné. Celá kampaň by byla směšná, kdyby nebyla nebezpečná. Mohu jen opakovat. Do Evropy se valí nepřátelští migranti a NATO šaškuje na ruských hranicích.
V jakém stavu je v současnosti česká armáda, může ji vůbec někdo považovat za hrozbu?
AČR se svými přibližně 22 000 uniformovaných profesionálních příslušníků samozřejmě představuje reálnou sílu, ovšem v souladu s počtem nasaditelných vojáků a techniky. Těch nasaditelných vojáků je zhruba 6000. Ostatní jsou různí odborní specialisté, úředníci v uniformách a rovněž osoby zbytečné, pobírající armádní výplatu, výhody a samozřejmě následně výsluhu. Základ bojeschopné armády představují dvě mechanizované brigády, dělostřelecký, protiletecký a ženijní pluk, plus nějaké další útvary. Mimo ně vojenské letectvo, které má podřízený uvedený protiletadlový pluk. V souladu se standardními taktický- mi tabulkami by uvedené síly dokázaly bránit zhruba jeden kraj v klasickém konfliktu. Vzhledem k tomu, že možnosti nahrazování ztrát vojáků, techniky a spotřebované munice jsou omezené, nepřekročila by délka obrany dva týdny. Ale to je ideální stav. Vyjdeme-li z faktu, že v případě války by ubyla jedna brigáda, která směřuje do podřízenosti 10. tankové divize bundeswehru, nějaké podpůrné síly k ní, dále příslušníci polsko-slovensko-českého praporu a síly vyčleněné pro NATO, moc vojáků by nám na obranu území nezbylo. Z těch bojeschopných jsou to odhadem 2000.
Naštěstí klasický konflikt na našem území je vysoce nepravděpodobný. Daleko pravděpodobnější jsou přírodní katastrofy, technologické havárie, teroristické útoky, především islámských teroristů a potlačování vlastního obyvatelstva. Z hlediska výzbroje je nejhorší situace u dělostřelectva, protiletecké obrany a v zásobení náhradními díly a municí zahraničních zbraňových systémů. Přitom v souladu s východisky NATO si má každý stát zajišťovat obranu vlastního území sám a teprve poté vysílat vojáky mimo svoje území.
Na závěr bych připomněl historickou zkušenost s Německem v moderních dějinách. Jedná se o pruskorakouskou válku, první světovou válku, nacistický terorismus v takzvaných Sudetech, druhou světovou válku a okupaci. Historická zkušenost byla vždy základem prevence a prevence základem bezpečnosti. Z hlediska národa to platí dvojnásob. V současnosti se mnozí němečtí podnikatelé chovají k zaměstnancům svých firem u nás jako kolonizátoři v Africe. Na Ukrajině už byl proces ožebračení národa a afrikanizace země téměř ukončen. Pozornost obyvatel od vlastního zotročení odvádí protiruská válečná hysterie. Totéž se děje u nás, jen to stále nefunguje podle představ Berlína a Bruselu. A rozhodně to není levicová politika.