Rozhovor Haló novin se spisovatelem a historikem Vlastimilem Vondruškou. »Ve své knize »Breviář pozitivní anarchie« politikům neradím, co by měli dělat, jen srovnávám různé dnešní společenské jevy s historickými paralelami«.
V listopadu 2016 jste převzal Cenu Unie českých spisovatelů. Co to pro vás znamenalo? Byl jste potěšen, že se vaší opravdu mimořádně rozsáhlé tvorby všimli kolegové literáti?
Už řadu let tvrdím, že se snažím psát tak, abych potěšil čtenáře, a nikoli literární kritiky a teoretiky. Z dikce téhle pro mnohé buřičské myšlenky je zřejmé, že jsem rád, pokud těším své čtenáře, a je jedno, zda je to babička z domova důchodců nebo kolega literát. Každý člověk samozřejmě touží být pochválen, chlap možná ještě víc (prý jsme ješitnější), takže mám jako autor z každého ocenění radost. Ale věřte mi, děkovný e-mail čtenáře má pro mne stejnou hodnotu jako profesní cena. Ta oficiální ocenění si samozřejmě v rozumné míře dávám do profesního životopisu, ale rozhodně až na druhé místo. Na to první kladu fakt, že jsem už řadu let podle statistik Národní knihovny nejčtenějším domácím autorem. Protože knihy píši pro čtenáře.
Sledujete oceňování i v branži, která je blízká vašemu oboru – v novinařině? Zajímal by mě váš názor na ocenění televizního moderátora Vladimíra Kučery Cenou Ferdinanda Peroutky za pořad Historie.cs.
Ze zásady se nevyjadřuji k dílům jiných, to platí jak o literatuře, tak o politickém dění. Mé úvahy směřují vždycky k obecným principům vývoje společnosti, a je na každém, aby si udělal vlastní názor sám. Takové to nálepkování konkrétních lidí, v němž si libují literární kritici, já rád nemám. Kdysi jsem četl povídku o profesorovi estetiky, kterého iritoval fakt, že jeho soused důchodce má na zahrádce sádrového trpaslíka. Mnohokrát ho žádal, aby ten kýč odstranil, a když to neudělal, nakonec mu ho v noci vzduchovkou rozstřílel. Ráno se šel spokojeně podívat na své dílo a uviděl souseda, jak sedí na trávníku, pláče a lepidlem střepy trpaslíka slepuje.
V poslední době »fušujete« novinářům do řemesla svými komentáři v denním tisku a ještě jste se pustil do tzv. politicky nekorektní publicistiky (to je pojem mainstreamu), za kterou bych s nadsázkou označila váš Breviář pozitivní anarchie. Proč ten odklon od literární tvorby?
Já rozhodně nesouhlasím s označením politicky nekorektní publicistika. Fakta jsou fakta, můžeme je samozřejmě různě interpretovat, pohled na historii může být pravdivý, nebo mylný, ale co je to politicky nekorektní? To je skoro stejné, jako říci, že je to pohled třídně pomýlený nebo kacířský. A navíc, co má politika společného s analýzou historie? Já ve své knize vůbec politikům neradím, co by měli dělat, jen srovnávám různé dnešní společenské jevy s historickými paralelami. A někdy celkem oprávněně ironizuji to, co se děje dneska.
Ale zkusme si už, proboha, uvědomit, že politika není míra rozumu a pravdy! Politika je ideologie, bohužel většinou postavená na hodně chatrných základech neznalosti, arogance, ctižádosti, demagogie a mocichtivosti. Dívejme se proto na svět svým rozumem, a nikoli omezeným politickým průzorem. Proto cítím svou povinnost připomenout, že naše tradice nejsou směrnice Evropské unie a komentáře aktivistů, ale je to po staletí budovaný systém, který má svou logiku a hodnotu.
Jste »renesanční« osobností. Napsal jste řadu odborných statí z oboru, který jste vystudoval, píšete historické romány, a to i s detektivní zápletkou, scénáře, divadelní hry - aktuálně dokonce v jedné hrajete. Co stojí v popředí vašeho zájmu?
Na prvním místě stojí samozřejmě tvorba literární, nicméně březen je Měsícem knihy, a to znamená zvýšený počet akcí pro čtenáře. Pro mne znamená jaro několik desítek besed, na ty pak navazuje podzimní cyklus (to je zase Týden knihoven). Ročně takhle absolvuji kolem padesáti vystoupení.
A aby toho nebylo málo, loni jsem napsal divadelní představení Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, které režíruji, a proto jsem si svěřil hlavní roli středověkého univerzitního mistra. V té hře se setkávám v šenku se skupinou minesengrů a několika půvabnými sklepnicemi, vyprávíme si o pijáctví a lásce, zpívají se písně a tancuje se. Upozorňuji, že tancuji i já, a dokonce jedno velké sólo. Máme zatím vždycky vyprodáno a velký úspěch, protože je to představení postavené na zábavných historkách z dobových pramenů a ironických šlehů na současnost. Ale jak jsem řekl, nezanedbávám ani psaní, momentálně píšu dvacátý první titul s Oldřichem z Chlumu (vzdělaným čestným rytí- řem a královským prokurátorem – pozn. aut.), bude se jmenovat Vzpoura goliardů.
Začetla jsem se do vaší ságy Husitská epopej, i když je to zkouška čtenářské trpělivosti. Kolikátý díl letos vyjde?
V květnu vychází pátý díl, v němž vyprávím o volbě Jiřího z Poděbrad českým králem, a před Vánocemi vyjde ještě díl šestý, který popisuje boje českého krále o samostatnost českých zemí.
Při převzetí Ceny UČS jste se pozastavil nad tím, jak jsou nyní u nás, nespravedlivě, prezentováni husité: jako zbojníci, lapkové, vrazi, tedy že jiráskovské pojetí dostává na frak s jasným cílem toto historické období znehodnotit. Ale jiné národy si svou »zbojnickou minulost« opečovávají. Jak jste to mínil?
Vypravěči ságy Husitská epopej jsou dva bratranci, jeden katolík, druhý kališník, a oba se snaží popisovat události svýma očima. Tenhle pohled z obou stran mi umožňuje co nejvíce demytologizovat tuhle část našich dějin, protože nic není černobílé. Tragédie byla (jako vždycky, když se válčí kvůli ideologii), že svým způsobem měly pravdu obě strany a obě ve jménu pravdy páchaly násilí a bezpráví. Doufám také, že čtenářům trochu zlidštím husitství, protože vlivem školy se na něj nedíváme jako na historickou událost, ale jako na jakési historické panoptikum.
Ale ať se nám to líbí, nebo ne, je to součást našich dějin a můžeme mít k husitům jakékoli výhrady, oni byli vítězní. Otevřeli přelomovou cestu Evropy k protestantismu a byli první, kdo narušil monopol středověké církve na výklad víry. Kdyby totiž oni svůj boj nevyhráli, my bychom tu možná nebyli.
V jednom z rozhovorů jste uvedl, že »stejně není na co koukat v televizi«. Opravdu tam nenalézáte na desítkách programů ani historické dokumenty, které by vám, coby vystudovanému historikovi, mohly imponovat?
Občas se na historický dokument podívám, ale obvykle na některém z cizích kanálů. Jinak sleduji zpravodajství, občas sportovní přenosy, zvláště ty zimní, k nimž mám jako bývalý horolezec velice blízko. V posledních letech jsem poctivě sledoval jen seriál Tudorovci a Borgiové a pak detektivní řadu Vraždy v Midsomeru a Poirota. Ty samozřejmě hlavně proto, že také píši detektivky. Jiné seriály znám jen »z doslechu«, občas totiž píši a za zády mi běží televize, takže vnímám hlasy, ale nevidím tváře a většinou netuším, o co přesně jde. Ale jak čítám v recenzích, o nic nepřicházím.
V Breviáři pozitivní anarchie píšete, že i dnešní krize má světlo na konci tunelu. Především – kde vidíte současné krizové momenty a co by mohlo být tím světlem? Cituji vás z Breviáře: »Jen se odvážit jednat podle prověřených zkušeností našich předků a vyvarovat se chyb, které dělali oni, neboť historie má svou neúprosnou logiku.«
Nejhorší krize není hospodářská, ale ta v našich hlavách. To ostatně potvrdí i ekonomové, že »nálada na trzích« může znamenat boom, stejně jako krach na burze. To, co vnímám jako krizi dneška, je neúcta k hodnotám prověřeným staletími. Pár blouznivců se snaží rozbít rodinu, systém obecní správy, adoruje nerespektování zákonů, excesy menšin vnucuje jako normu pro život většiny, vymýšlí si různé pseudoproblémy, z nichž utváří teorie, vtloukané ve školách do hlav nebohých dětí. A všichni tihle hlasatelé nových pořádků jsou nesmiřitelní, agresivní, odmítají diskusi, nejsou ochotni ke kompromisům.
Světlem na konci tunelu je podle mě tolerance, ale z obou stran. Je třeba spolu mluvit, snažit se navzájem pochopit a hledat společné řešení. Spílání ničemu nepomůže, spíše naopak. Za poslední rok se ale Evropa změnila. Stačí se podívat na to, co říkali politici a novináři loni a co letos, mění se i nálady lidí. Odrazem toho jsou a budou volby. Stále více lidí si uvědomuje nebezpečí, jaké s sebou nese nezodpovědnost k pořádku a nadřazování menšin nad právy většinové společnosti. Podrobnosti jsem vtělil právě do onoho Breviáře pozitivní anarchie. Nehledám cesty, jak situaci změnit, jen analyzuji historické souvislosti.
V publicistické tvorbě jste kritikem nelegální hromadné migrace do Evropy, především z muslimských zemí. Z čeho vychází vaše kritika a nalézáte i nějaký moment lidské solidarity a humanity, která by měla být člověku vlastní?
Už sám pojem nelegální migrant je asi odpovědí na vaši otázku. Vše, co se děje, by mělo být legální. Potřebuje-li někdo pomoc, pak existují legální cesty, jak se o to pokusit. Pokud ale někdo potřebuje pomoc, ale není ochotný uchýlit se do bezpečí, které skýtají sběrné tábory, protože musí nutně do Německa, pak ho asi nepronásleduje jeho režim, ale chce týt z našeho bohatství. Musíme pomáhat a ohledy je třeba mít vždycky, ale jen do té míry, abychom neohrozili sami sebe. Nelze být humánní k cizincům za cenu, že nehumánně ohrozíme své sousedy a potomky. Základem našeho konání musí být to, že azylant, který prosí o pomoc, bude respektovat naše zákony, naši víru, náš styl života. Pokud přijde někdo, kdo hned začne diktovat, co mu musíme povolit, pak je naší povinností ukázat mu dveře a říci, aby šel jinam, kde ho nechají, aby si poroučel.
Proč by měli mít azylanti nárok na více peněz než naši důchodci? Proč by se mělo dávat tak obrovské množství peněz na jejich vzdělávání, když ty peníze v našich školách chybějí? Takových ale je hodně. Ano, pomáhejme, ale těm, kteří přicházejí s pokorou v duši a chtějí se za pomoc odvděčit tím, že nám budou dobrými sousedy. Ale nekompromisně vyžeňme ty, kteří se jako hosté chovat nechtějí nebo neumějí. Takhle se naši předkové chovali po celá staletí, a bylo to vždycky k užitku téhle země. Jsme národ se širokou duší a vždycky jsme pomáhali, ale také jsme se uměli bránit.
Zaznamenala jsem vystoupení švédské europoslankyně Cecilie Wikströmové, která kritizuje české politiky odmítající kvóty na přerozdělování uprchlíků. Domnívá se, že se máme podvolit pokynům Komise, neboť její země také přijímala uprchlíky, například z Československa v roce 1968. Podobně se příchod migrantů nyní do Evropy srovnává s uprchlíky před nacismem ve 30. letech. Lze takto srovnávat?
Mnoho europoslanců prezentuje názory nejen pomýlené, ale mnohdy arogantní, včetně toho, který citujete. Za Jana Lucemburského jsme přijímali kacíře z německých zemí, kterým hrozilo upálení, v době renesance se k nám uchylovali novokřtěnci, jimž rovněž hrozila ve Vídni smrt, po třicetileté válce se na Moravu stahovali Židé, protože jinde byli tvrdě perzekvováni, v českých zemích našli azyl po porážce povstání Poláci, po Velké říjnové socialistické revoluci se do Prahy uchýlili stoupenci carismu, před druhou světovou válkou se u nás ukrývali němečtí antifašisté. Jsme národ, který umí podat pomocnou ruku. Naši emigranti, kteří odcházeli po roce 1968, většinou uměli pracovat, chtěli se integrovat, ale dnešní migranti prioritně chtějí, abychom je živili (vezměte si, jak mizivé procento z nich se podařilo v Německu přimět, aby pracovali). Tvrdit, že jde o analogickou situaci, je jedna z mnohých lží, jimiž se dnešní svět jen hemží ve jménu pravdy a lásky.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v jednom rozhovoru přiznal, že jsme tento »exodus« vyvolali sami a chtěli jsme vnucovat náš vzor i ostatním civilizacím. Evropa má dle něho najít novou společnou azylovou politiku, aby dostála humánním principům a závazkům a zároveň poskytla bezpečnost a ochranu našim občanům. Je možné tento rébus vyřešit?
Pan Rychetský má rozhodně pravdu, že vinu za tohle všechno neseme my. Náš vývoz demokracie na hlavních tanků, rušení tradičních struktur rodin v mimoevropských zemích, ekonomické vykořisťování třetího světa bývalými koloniálními velmocemi, rozvrácení domácích politických elit, to vše jsou naše hříchy, za které teď neseme následky. Kdybych znal řešení tohoto rébusu, byl bych asi slavnější než Einstein. Neznám je, ale vím, že je třeba ho hledat. Ovšem s moudrostí, a ne pokrytecky. Pokud totiž dovolíme migrantům, aby k nám přicházeli, ve výsledku to bude pro ně katastrofa, protože skončí vykořeněni v ghettech. Musíme hledat cesty, jak jim pomoci u nich doma. A to znamená skončit okamžitě s koloniální arogancí a nechat třetí svět, ať si buduje svůj život po svém, a ne podle našich politických představ.
Napadl mě jeden moment, který se skoro nediskutuje: odchodem mladých a movitějších lidí z rozvrácených zemí zbavujeme tyto země jediné perspektivní generace, která by mohla svou vlast obnovit. Co vy na to?
Platí to, co jsem už řekl mnohokrát. Poctivý člověk neutíká, ale snaží se svou zem zvelebit. Muž bojuje, aby rodinu chránil. Dnes to vypadá, že muži utíkají a rodiny nechávají doma. Alespoň tak vypadají statistická čísla o struktuře migrantů. Už proto se chováme nemorálně, pokud jim neumíme vysvětlit, že jejich povinnost je být doma, ne tady.
Čtvrtá průmyslová revoluce přinese obrovský pokles počtu pracovníků ve výrobě. Dumáte nad tím, co budou všichni lidé dělat? Zde padá i argument kancléřky Merkelové, že uprchlíci směřující do její země jsou žádaní kvůli nedostatku domácích pracovníků v německých průmyslových podnicích. Ale co když jednou nebudou potřeba…
To je zatím hudba budoucnosti. Ale nepochybuji, že si lidé s volným časem poradí. Stejné obavy měli utopičtí socialisté v první polovině 19. století a rozbíjely se stroje, aby nebraly práci dělníkům. Je ale pravda, že budoucnost patří především kvalifikovaným pracovním silám, a to rozhodně migranti v drtivé většině nejsou. Možná se naši potomci dožijí situace, že odbory budou stávkovat za to, aby dělníci pracovali déle.
Máte pro čtenáře a občany České republiky nějakou optimistickou zprávu na závěr?
Ale jistě, budou nové volby. A když se nepovedou, tak přijdou za pár let další. Je lepší zapálit malou svíci, než proklínat temnotu.