Jen ti, kteří se hlouběji zajímají o postavení médií ve společnosti, zaznamenali, že Masarykova univerzita přišla se svou studií důvěry české veřejnosti ve sdělovací prostředky. Závěry jsou dosti tristní. Kdo jak zasel, tak sklidil.
Novinám a časopisům věří jen třetina Čechů a Češek, televizím o dvě procenta více, rádiím 45 procent. Prudký pokles je zaznamenán zejména u mladých mediálních konzumentů. Posluchači, diváci, čtenáři vyčítají médiím bulvární přístup a úplatnost. Nedůvěra v ně vychází také z toho, že většina obyvatel u nás je spíše levicového zaměření, vědomě i nevědomky (žel, mnozí chudí a neprivilegovaní voliči hlasují pro pravicové strany v rozporu se svými zájmy), a novináři ve své většině inklinují ke středopravicové liberální ideologii. Situace na tomto poli, tedy přesvědčení žurnalistů, se prý od roku 2003 změnila a v posledních letech ubylo novinářů, kteří se hlásí k pravici.
Autoři studie porovnali výsledky z roku 2004 s rokem 2016, kdy průzkum probíhal. Před 13 lety řekly dvě třetiny dotázaných agentuře CVVM, že věří tomu, co vidí, slyší a čtou. Loni v říjnu už na stejnou otázku odpověděla kladně jen třetina dotázaných.
Při podrobnějším rozboru nebo četbě komentářů ke studii je jasné, že novináři pracující pro »velká média« jsou nedůvěryhodní především pro lidi na okraji společnosti a v nedobré životní situaci. Toto zjištění prochází prý celou studií a naznačuje, že média hlavního proudu jsou vnímána jako ta, která stojí na straně úspěšných. Výzkumníci, mezi nimiž je například sociolog médií Jaromír Volek, konstatují: »Vypadá to, že nárůst distance mezi médii a jejich publiky souvisí s vysokými profesními náklady, které vynaložili čeští novináři na podporu nového politického režimu, se kterým podstatná část z nich spojila nejen své kariéry, ale i každodenní životy. Tato silná identifikace s budováním pluralitní demokracie je ale postupně konfrontována s narůstající nespokojeností většinové populace, která je spojena nejen s nerealizovanými očekáváními a nenaplněnými sliby, ale i s důsledky ekonomické krize. V domácím kontextu tak můžeme hovořit o opožděném nárůstu nedůvěry mediálních konzumentů, kteří vnímali v prvním polistopadovém desetiletí novináře na své straně.«
A druhý závěr: »Nedůvěra ke zpravodajským médiím stoupá zvláště v nejvyspělejších zemích s rozvinutou demokracií, v zemích euroamerické civilizace, kde média a jejich novináři ztrácejí pozici advokátů potřebných a strážců demokracie a kde dochází ke stále masivnějšímu zneužívání médií k ostré polarizaci společnosti.«
To je vysvědčení pro mainstream, do něhož náš list nepatří. Až se zase budou televizní moderátoři důležitě ptát, kdo společnost rozděluje, zde je odpověď.