Pokud chce KSČM získat více jak tři čtvrtě milionu hlasů, znamená to získat na jednoho člena strany až dvacet hlasů od jiných lidí. Hledat musíme mezi těmi, které spojuje touha po určité změně. Jejich zájmy a motivace jsou však různorodější. Půl roku před parlamentními volbami můžeme sledovat, jak se na veřejnosti složitě mísí ještě setrvačné politické preference občanů s narůstající nejistotou a zmatkem z rozporných a někdy i cinknutých informací, které k nim přicházejí.
Odpovědí na to je soustředit se na důvěryhodné vysvětlení podstaty naší politické nabídky a být společným jmenovatelem pro většinu voličů: Nenechat se strhnout zástupnými a panikářskými tématy, které nastolují obchodníci se strachem a mocenští manipulátoři v pozadí. Nejde jen o to, odmítnout nahnědlý šovinismus, šířený jako viróza ultrapravicí. Neměli bychom dělat ani arbitra v mediálním duelu ANO a ČSSD.
Hnutí ANO se stalo lídrem české pravice, které své cynické tíhnutí k mocenské oligarchii skrývá za gesto kritiky kmotrů. Varováním je, že jeho dosud neotřesitelný lídr Babiš své vlastní kauzy zametá s pózou mučedníka. A že hnutí ze svého kodexu vypustilo, že jeho člen nemusí rezignovat na funkce, ani když čelí trestnímu stíhání.
ČSSD sice v médiích znovu oprašuje pozapomenuté předvolební sliby. Pokud skončí jako obvykle, jde spíš o iluzi levicovosti, lákavou jen pro postižené ztrátou paměti. Navíc důvěra levicových voličů v tuto stranu je erodována neustálými vnitřními pozičními boji, jejichž nervózní ozvuky pronikají ven i po nedávném stranickém sjezdu.
KSČM v této situaci může bodovat jasnou volební nabídkou, která bude mít skutečně levicový břink. Tudíž její viditelnou osou musí být řešení hmatatelných sociálních problémů a ztráty perspektiv. A která se vymezí i vůči pábení krajní pravice a bude hájit fakt, že lidská práva a solidarita nejsou ani luxus ani změkčilost.
Stejně programově konzistentní a promyšlený přístup mějme k mezinárodnímu kontextu vývoje v ČR. Strategicky významná je evropská roztržka o americký požadavek navýšit výdaje na NATO v jednotlivých zemích na dvě procenta HDP. Dokonce i německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel se tomu tlaku brání. Vládní ČSSD i ANO kličkují.
Nemalá je odpovědnost levice za reakci na krizi evropské integrace. Infantilní Topolánkův vztyčený ukazováček v heslu »Evropě to osladíme« je k ničemu. Hledět k překonané nacionální minulosti by znamenalo obracet se k evropské budoucnosti zadkem. Proti diktátu eurokratů stojí možnost jiné, skutečně demokratické Evropy...
Především se ale soustřeďme na to, co můžeme přímo ovlivnit doma v ČR. Nechceme být už dál mzdovými outsidery Evropy. Nenechme z ČR udělat daňový ráj pro velké koncerny, které »díky« nízkým daním a nízkým mzdám odvádějí do ciziny stovky miliard. Nenechme naše občany znevolnit strachem ze ztráty i špatně placené práce či z exekučního chomoutu. Takové nabídce změny mohou rozumět mnozí.