Rozhovor Haló novin s politologem profesorem Oskarem Krejčím. »V této chvíli se USA cítí jako ničím neomezovaný hegemon. Nemusí ctít mezinárodní právo, mohou jednat samostatně a na území, které pokládají za své. Bílý dům vsadil na »diplomacii Divokého západu«: napřed střílet a pak se ptát, co se vlastně stalo«.
Lze pochopit, proč Američané přistoupili k tak razantní akci, která mnohé občany zneklidnila, jakou bylo shazování tomahawků na syrskou základnu?
Pochopit, proč Spojené státy zaútočily na vojenskou základnu v Sýrii, s úplnou jistotou není možné. Můžeme se jen dohadovat. Jsou tu tři akce Washingtonu za dva týdny, které mají obdobný rukopis: útok na Sýrii, shození superbomby GBU-43 v Afghánistánu a přesouvání námořní eskadry k Severní Koreji. V souhrnu to znamená, že nový prezident demonstruje sílu. Naznačuje zároveň, že je nevyzpytatelný a jiný než jeho předchůdci – a že je třeba s ním zacházet velmi opatrně.
Útok na Sýrii bez důkazů, bez konzultace s partnery či Ruskem, které má své vojáky na syrském bojišti, ve chvíli, kdy je u Donalda Trumpa na návštěvě čínský prezident, to vše naznačuje, že se v této chvíli Spojené státy cítí jako ničím neomezovaný hegemon. Nemusí ctít mezinárodní právo, mohou jednat samostatně, propagandisticky - vše na území, které pokládají za své zázemí, tedy i v zemích NATO. Zvládnou cokoliv…
Je to tedy tak, že Trump touto siláckou akcí potřeboval na sebe upoutat pozornost po neúspěšném pokusu změnit americký zdravotnický systém?
Donald Trump překvapuje především svojí neohrabaností. Podepsat dekrety o migraci, které mu zamítne soud; dále to, co zmiňujete – tedy nezvládnout zrušení Obamovy zdravotní reformy; nechat si odkrajovat z týmu poradců lidi, s nimiž dělal kampaň – to vše svědčí o nepřipravenosti a absenci záložního plánu.
Byla ruská reakce pochopitelná?
Málo se připomíná, že Rusko je spojencem Sýrie a v zemi je na její pozvání, USA nikoli. Ruské stanovisko je logické: vyšetřit, kdo stojí za chemickým útokem ve městě Chán Šajchún, a toho potrestat. Bílý dům ale vsadil na »diplomacii Divokého západu«: napřed střílet a pak se ptát, co se vlastně stalo. Tedy, pardon, momentálně se Washington brání prošetření, co se vlastně v Sýrii stalo. Stále chybí vyšetřovatelé Organizace pro zákaz chemických zbraní, která má tyto otázky na starost, a to jak na místě tragédie, tak i na Američany bombardované základně, kde by měly být stopy po chemických zbraních, kdyby odtamtud byly vyslány.
Jak hodnotíte unisono jednotný hlas - kromě autentické levice - kterým se čeští politici chtěli vlísat Američanům, že postupovali správně a jací jsou to pašáci? Ta servilnost byla přece tak okatá.
Je vskutku pozoruhodné, jak zafungoval evropský orchestr, když dirigent mávl hůlkou: politici z členských zemí NATO, včetně českého premiéra a ministra zahraničí, s americkou agresí okamžitě vyslovili souhlas. Pamatujme si jejich jména! To je vážné varování, že na současné struktury nelze ve věcech války a míru spoléhat. Kdykoliv odsouhlasí jakýkoliv válečný krok USA!
Co říkáte tlakům takových, jako je lidovecký poslanec Ivan Gabal, na stažení našeho zastupitelského úřadu v Damašku, v jehož čele stojí velvyslankyně Eva Filipi?
Amatérismus. České velvyslanectví zůstalo v Damašku po dohodě s aliančními spojenci. Zastupuje tam i americké zájmy. Tak to v diplomacii chodí.
Každý, kdo trošku přemýšlí, pochopil, že syrský prezident Asad neměl důvod, aby zabíjel své obyvatele, jak se mu to předhazuje. Co vy na to?
Ano, prostá logika říká, že je nesmysl tvrdit, že armáda, která postupuje na všech frontách, použije zakázaný prostředek, aby tak zvrátila příznivé náznaky z USA, odkud dva dny před celou tragédií zazněl hlas, že odstranění prezidenta Bašára Asada není prioritou. Protože logika je často v politice to poslední, čím se státníci řídí, je nutné vyšetřování. I když už je, zvláště pro zabité při americkém útoku na Sýrii i pro oběti chemických látek, pozdě.
Jako politolog sledujete i nálady americké veřejnosti. Jaké byly ohlasy amerického bombardování u ní?
Obávám se, že Trump předvádí svaly hlavně kvůli domácímu publiku. Je obviňován ze závislosti na Moskvě, a teď ukázal, že se s Kremlem nekamarádí. Přizpůsobil se tlaku médií, která požadovala tvrdší postup vůči Sýrii. Všechny výzkumy veřejného mínění potvrdily, že s prezidentovým rozhodnutím zaútočit na Sýrii souhlasí více Američanů, než je počet těch, kteří nesouhlasí.
Ale aby si vaši čtenáři a čtenářky udělali celkový obrázek, jak to chodí, dodávám, že podporu ze strany většiny, podle agentury Gallup, na počátku získalo všech deset vojenských akcí, které provedly Spojené státy od roku 1983. Nejméně podpory měl útok na Libyi v roce 2011, kdy souhlasilo 47 procent dotázaných a 37 procent bylo proti, naopak rekordní podporu měl útok na Afghánistán v roce 2001, kdy souhlasilo 90 procent dotázaných a jen pět procent bylo proti. Veřejnost ovládnutá médii hlavního proudu se často mýlí: teď je z války v Afghánistánu nejdelší vojenská angažovanost v dějinách USA.
Jinými slovy potvrzujete to, co řekl v rozhovoru pro Haló noviny americký novinář Erik Best, že jsou Američané zblblí z médií?
V zásadě je to pravda. Jakmile se rozštěpí názory v médiích, začne se měnit i nálada veřejnosti.
Jak se k americkému svržení tomahawků na Sýrii staví OSN?
Diplomacie opět degradovala na propagandu. Radě bezpečnosti OSN jsou ze strany USA, Velké Británie a Francie záměrně předkládány návrhy rezolucí, které nemohou projít – a to je zneužíváno k demagogickým prohlášením, která pak nadšeně omílají mainstreamová média. Jinak sympatická americká velvyslankyně při OSN Nikki Haleyová při jednání Rady bezpečnosti ukazuje na kameru hrůzné obrázky mrtvých dětí a bez důkazů soudí údajné viníky. Jsem proto, aby byl viník tvrdě potrestán, ale politici, kteří bez šetření specialistů vědí, co se stalo, jsou velmi nebezpeční.
Mimochodem, stejně tragické obrázky zabitých dětí lze ukázat z Mosulu, který bombardují Američané se svými spojenci. Je čas přestat hrát divadlo a spojit síly USA, Ruska, Sýrie, Iráku a dalších odpůrců takzvaného Islámského státu k co nejrychlejšímu vítězství. Dokud bude válka, dotud budou zabíjeni nevinní.
Trump říká, že »bez ostatních« hodlá řešit i Severní Koreu. Máme tomu rozumět, že přijde opět zrůdná praxe preventivních válek?
Trump se vskutku rozmáchl v duchu nejhorších tahů George Bushe ml. Test bomby GBU-43 neznamená jen, že si Pentagon stále dělá z Afghánistánu své vojenské cvičiště. Je to signál do Íránu a Severní Koreje, že Bílý dům je schopen a připraven zničit jejich podzemní laboratoře, továrny a sklady, když to uzná za vhodné.
Nezdá se mi ale, že se Washington chystá zaútočit na Severní Koreu. Je příliš velkým rizikem útočit na stát, který má jaderné nálože – byť jaderný arzenál USA je přibližně 350krát početnější a mnohem dokonalejší než severokorejský. Riskovat v případě amerického útoku na KLDR jaderný spad na Čínu, Rusko, Japonsko a Jižní Koreu – to se mi nechce věřit ani u amatérů kolem Trumpa. Zatím je to jen tak zvaná hra na kuře, kterou, jak řekl Bertrand Russell, hrají »mladiství degeneráti« a »vznešení státníci«. To je hra, kterou asi nejen v hollywoodských filmech provozuje americká pubertální zlatá mládež: rozjedou auta proti sobě, a kdo se první poleká a uhne, je »kuře«, tedy zbabělec.
Teď hru na kuře coby politickou strategii rozjeli dva nevyzpytatelní státníci s jaderným arzenálem – americký a severokorejský. Snad se ten americký, který je velmi důležitý pro osud světa, při této hře poučí tak, jako jeho předchůdci v době kubánské raketové krize počátkem šedesátých let minulého století. Jaderné zbraně mají své specifické zákonitosti, nelze s nimi mávat jako se směnkami při sporech v nějaké podnikatelské firmě či na tržišti. Ostatně, americká letadlová loď už nemíří na KLDR, nýbrž změnila kurz směrem na Austrálii.
Když jsme hovořili o Trumpovi těsně po prezidentských volbách, říkal jste: Počkejme sto dnů. Jak tedy hodnotíte prvních sto dnů Trumpa?
Problémy pro předvídání podoby Trumpovy zahraniční politiky dělala především skutečnost, že jeho výroky v předvolební kampani byly v příkrém rozporu s volebním programem Republikánské strany. Z předvolebních prohlášení současného prezidenta se zdálo, že nejsou problémy, které by nebylo možné vyřešit jednáním. V programu ale stálo, že mír se má prosazovat prostřednictvím síly. Americké vojenské síly. Začíná být jasné, co byly volební vějičky a co je projekt reálné politiky. I když taková prohlášení, jako je to, které přednesl americký viceprezident Mike Pence během návštěvy Jižní Koreje, kdy řekl, že »éra strategické trpělivosti« s KLDR je u konce, jsou nesrozumitelná. Vím, co je to strategie i co je to trpělivost, ale co je to strategická trpělivost USA, to opravdu netuším.
Existuje ale i jiná diplomacie. Ta, která hledá spolupráci a kompromisy. V květnu proběhne pozoruhodný summit Hedvábné stezky a pásu v Číně, kterého se zúčastní představitelé 28 států. V červnu se v Kazachstánu uskuteční summit Šanghajské organizace spolupráce. V červenci bude summit skupiny G20, kdy by se nejpozději měl Trump potkat s Vladimirem Putinem. Třeba nás ještě Trump překvapí něčím příjemnějším, než je harašení zbraněmi. Mír by měl dostat šanci.