Nacističtí vojáci odtáhli v noci na 9. května z Tábora. Žižkovo náměstí je zaplněno do posledního místa. Po poledni projíždějí kolem Žižkovy sochy první sovětští vojá- ci. Generála Pěrvuchina a generá- la Konotopa vítají zástupci města a osvobozeného kraje v čele s komunistickým novinářem a spisovatelem Ivanem Olbrachtem.
Olbracht, tenkrát třiašedesátiletý, přišel do Tábora v polovině dubna 1945 z obce Stříbřec na Třeboň- sku, kde se po celou válku ukrýval před zatčením gestapem.
Chopil se nadšeně práce. V Táboře a okolí vyhledal spolupracovníky, navázal styk s partyzány a spolu s místními ustavil první krajský národní výbor. Byl zvolen jeho předsedou. Po příchodu do Tábora počal připravovat vydání revolučního časopisu. Pro tento časopis převzal název ilegálního cyklostylovaného partyzánského listu Palcát. První tištěné číslo, redigované Olbrachtem, dostali čtenáři již 10. května 1945 a neslo proto označení III. ročník.
S Olbrachtem nebylo mnoho starostí. Byl skromný a nenároč- ný. Zapomínal však, že v Táboře žije ilegálně. Bylo ho těžké uhlí- dat. Od 5. května se udržet nedal. Byl viděn v táborských ulicích, na Parkánech, ale i v Sezimově Ústí. Rozmlouval s dělníky tabákové továrny, pivovaru, sladovny. K večeru vyčkával na autobusy od Sezimova Ústí, aby si pohovořil s dělníky od Bati, dnešního Kovosvitu – MAS. Vyptával se, vysvětloval, napomínal, poučoval, těšil. A hovořil nadšeně o budoucnosti.
Dne 5. května začalo Pražské povstání. Praha bojovala a praž- ský rozhlas volal o pomoc. V Táboře se objevují první československé a sovětské vlajky. Německé nápisy a německé vlajky letí na chodníky. Krajský národní výbor vystupuje z ilegality. Jeho předseda Ivan Olbracht formuluje mobilizační vyhlášku a píše provolání k občanům Táborska: »Občané českosloven- ští, uposlechněte rozkazů a naří- zení krajského národního výboru, okresních a místních národních výborů. Jsou reprezentanty moci lidu a vyšly z práce podzemního hnutí. Za těmito národními výbory stojí Rudá armáda.«
K večeru a v noci přicházejí zprávy z kraje. V Sedlci zajali partyzáni v sobotu 5. května 500 německých vojáků. Nová Ves u Mladé Vožice byla přepadena nacistickými bandity. Členové krajského národního výboru se rozjíždějí do obcí Táborska. Docházejí zprávy o ustavování národních výborů. Mezi prvními jsou okresní výbory v Táboře a Milevsku, místní výbory v Pacově, Táboře, Třeboni, Veselí nad Lužnicí, Malšicích, Chýnově, Bechyni a dalších místech.
Časně ráno 6. května přiváží Olbrachtovi neznámý partyzán zprávu z Pelhřimovska o tom, že obec Leskovice byla celá vypálená. Hordy SS ji přepadly v noci ze soboty na neděli. Obyvatelé prchali do okolních lesů. Zběsilí němečtí vojáci je doháněli a vraž- dili. Ráno, když se zbylí občané vrátili do hořící obce, našli spáleniště a zuhelnatělé mrtvoly svých sousedů. Takový byl německý fašismus a taková byla válka. Olbracht unavený po probdělé noci vzkazuje po partyzánovi, který mu přivezl tuto tragickou zprávu, do Leskovic: »Vyřiď tam všem u vás, že na vaše zemřelé nikdy nezapomeneme a postaví- me nové, krásnější Leskovice.«
V úterý 8. května vydává Olbracht rozkaz k zajištění zrádců. Partyzáni se rozbíhají Táborem, který je dosud plně obsazen německým vojskem, a odvádějí do vězení téměř 60 zrádců, kolaborantů, udavačů a konfidentů gestapa.
O den později přichází do Tábora zpráva o postupu Rudé armády ve směru od Českých Budějovic a Veselí nad Lužnicí. Olbracht se nemůže dočkat příjezdu osvoboditelů. Nasedá do osobního vozu a odjíždí jim vstříc. Setkává se s nimi v Myslkovicích u Roudné na Soběslavsku. Vřele se vítá s prvními rudoarmějci. Teprve u Tábora dovolí rudoarmějci, aby Olbracht přesedl do svého vozu a předjel kolonu aut a tanků Rudé armády, aby mohl na hranicích starobylého a historického města Tábora u Černých mostů a na Žiž- kově náměstí uvítat osvoboditele.
Pozdě večer 9. května se v táborské Autografii sklání Olbracht nad obtahy prvního čísla revolučního Palcátu. Koriguje svůj úvodník. Olbrachtův čas je s osvobozením vyměřen na vteřiny. Dělníci Táborska ho zvou do schůzí, členové KNV žádají o pomoc a radu, tiskárna volá po rukopisech. Rudoarmějci potřebují cosi zařídit. Studenti svolávají první schůze mládeže ve svobodné vlasti, chtějí Olbrachta. Olbracht je prostě všude. Řídí práci na KNV, hovoří k dělníkům, rolníkům, studentům, vyslýchá zrádce, dává zatýkat další kolaboranty a zločince. Bojuje proti agrárníkům a lžipartyzánům.
V pondělí 12. května hovoří na celozávodní schůzi na Baťově závodě v Sezimově Ústí v dílně uprostřed strojů. Dělníci dnešního Kovosvitu volí první závodní radu na Táborsku. »Dělnictvo přejímá v národě část moci,« zdůrazňuje na závěr svého projevu Ivan Olbracht. »Jde o to, aby se tato moc stále a trvale zvět- šovala, aby pracující lid stanul konečně na místě, které mu podle početnosti a významu náleží!« Tolik Olbrachtova slova.
Do Tábora se vracejí vězňové z koncentračních táborů. Olbracht je vítá a volá do práce. Přicházejí také věznění komunisté. S podlomeným zdravím se bez odpočinku chápou nejtěžších úkolů. Táborsko osvobozené od agrárníků a kapitalistů, nacistů a zrádců začíná žít nový život.
Koncem května je Ivan Olbracht povolán do Prahy. Nerad se loučí se svým Táborem. Naposledy ještě usedá ke svému redakčnímu stolu a píše poslední rukopis pro Palcát: »Po varu revolučních dní a po uvedení národních výborů do organizovaného chodu loučím se s Táborem. Městu Tábor a celému kraji přeji mnoho zdaru a nejkrásnější budoucnost v osvobozené vlasti.«
Novinář, spisovatel, revolucionář a politik Ivan Olbracht splnil v Jihočeském kraji svůj revoluční úkol.
Miroslav KRÁL